Pro sochaře Benedikta Tolara je typická nenásilná hra s odkazem sochařství a břitkým humorem. Tu většinou výtváří recyklací a rekontextualizací odpadového, nebo nalezeného materiálu. Ač výsledky jeho práce mají blízko k objektu, sochařské zázemí je u nich vždy patrné. Výjimečně pracuje i v přírodě na land-artových instalacích (Archa (2011), Směrovka (2011)).
Dlouhodobě pracuje s komickým použitím ready-madů, které skládá a přetváří v bizární postavičky. Bytosti ze série Zvěřinec (2000-2011) můžeme vnímat jako výsledek dětské intuitivní hry, avšak s notnou dávkou tvůrčího záměru . Tolar nalezený materiál znovuvynálezá, hledá v nich figurální motivy a kombinuje s dalšími odpadky, kůžemi, kostmi. Tato špatně vycpaná zvířátka jsou kouzelná použitím minima materiálu a jeho figurální přesvědčivostí. Přesto se v jejich stavbě nachází jistý rys dekonstrukce, chybění, což vývolává pobavení i rozpaky. Typický příklad nabízí umělecké dílo Postele (2004), kde Tolar interpretoval šroubky na rámu postele jako oči a přidal doprostřed gumové úpíří zoubky. Kovandovsky nenápadnou invencí výrazně změnil vnímání předmětu každodenní potřeby.
Obdobný přístup jako ve Zvěřinci nacházíme i u série Kosti (2001-2010) a Figury (1999 – 2010). Všechny tři mají společný rys hravé a ironické vynalézavosti a jednotlivá díla jsou spojena v cyklus jejich fomálními aspekty. Zvěřinec zpracovává zvířecí motivy, Kosti pracují s fragmentem kosti a zvláště lebky, a Figury s reprezentací lidského těla. Tyto cykly vznikají během přibližně deseti let, nejsou vytvářená v kontinuální časové lince, ale spíše závislé na objevení vhodného materiálu a definice jeho nové funkce.
Kosti rozpracovávájí aspekt modelářství. Model I. (2001), II. (2001), III. (2001), jsou kutilsky propracované modely letadel a vrtulníků. Nacházíme zde kombinaci úlomků z hraček se zvířecími kostmi. Pseudo-stroje poté spojují techniku a prehistorický nádech kosterních staveb. Je otevřenou otázkou na diváka, zda je bude vnímat jako autonomně fungující objekty-hračky, nebo předobrazy k velkým realizacím. V Kostech se vyskytuje i osten smutného sarkasmu v podobě Posledního (2010) a Noubady (2008). Noubady je postavička z žehlícího prkna, navlečená v kožichu a je s podivem, jak může tato syntéza spolu s mrtvolnou lebkou vytvořit tak emotivní dojem.
Nejštiplavěji může působit tělesná vyprázdněnost ve Figurách, kde lidské charaktery obdivuhodně přejímají neživé věci. Podoba člověka je nezpochybnitelná, má však ráz splasklého balónku. I přesto, že zde můžeme subjektivně vnímat konotace na vyprázdněnost současné společnosti a neschopnost nadšení a radosti, jsou sochy plné přímočaré veselosti a srozumitelnosti. Až renesanční eleganci zamilovaného páru představuje instalace Sencor & Ufesa (2010), kde jsou názvy milenců vypůjčeny od značek ventilátorů. Faktu, že tyto formální hry nejsou dětinské, ale myšlenkově odůvodněné, si můžeme všimnout například v Hlavě XXIII. (2002), která je odvozená od literárního díla Josepha Hellera Hlava XXII.
Větší soustředěnost na konkrétní formální prvek a jeho variování se projevuje u cyklu objektů Kříže (2004-2012). Kříže jsou také momentem, kdy se dřívější záměrná infantilita transformuje do více kultivované hry. V něm je symbol kříže vytvářen částmi dřevěných hokejek. I přes jednoduchost a jasnost vizuálních symbolů dílo skýtá otevřený kontext. Kromě spojení fragmentů sportovního náčiní v specifický tvar kříže, se na objektu objevují nápisy jako art, brother, professional, team, které jsou zbytkami původních nápisů na hokejkách. Tato série má určitý pop-artový nádech, tvořený jasnou symbolikou známých motivů, a výraznou barevností nápisů. Tento odkaz k pop-artu pokračuje v sériích Lednice I, II, III.
Lednice III. (2008-2009) tvoří asambláže nalezených částí lednic, zarámovaných do povětšinou okrasných rámů. Oproti dřívějšímu dílu je tato série formálně kultivovanější, neztrácí však dřívější ironický odstup. Když pomineme rámy, reliéf obrazů je geometricky strukturovaný, připomíná minimalistická abstraktní díla. Jejich stylistickou čistotu však někdy porušují popisné ilustrace druhů jídel, které slouží jako návod k uskladnění v lednici. Transcendentní rovina je tak vzápětí nabourána účelovostí, která abstraktní objekty přenese zpět do sfér každodennosti. Opět je to činěno nápaditou cestou vtipu.
Plochost a abstrahování formy v Lednicích pokračuje v sochách ze série Auto-moto (2009-2011). Tolar nadále používá nalezený materiál, v tomto případě se jedná o kapoty aut. Formálně jsou však tyto sochy úplně abstrahované, vynětím z jejich původní funkce z nich vznikají umělecké objekty, které vytvářejí nový obsah. Je to daleko jemnější práce s ready-madem. Rozvíjí se v nich i malířské cítění prací s jejich povrchem. Cyklus soch Střechy (2007 – 2013) jsou přímou vazbou na Auto-moto. V nich hrají hlavní roli střechy aut, které jsou instalovány na zeď. Dodávky a auta jsou Tolarem nechávány napospas osudu kabrioletů a jejich střechy sbírány jako trofeje. Opět je v nich rozvíjená práce s malbou. Některé střechy jsou nalakovány několika vrstvami odlišných barev, a povrch je potom šmirglován tak, že vzniká jakoby grafické zobrazení vrstevnic. V podobném duchu pokračují Vany (2013-2015) a SAT-ANT (2013-2015), pouze je využíván jiný materiál ke zpracování, v těchto případech se jedná o části van, satelitů a televizních antén.