Hlavním vyjadřovacím médiem Jana Krtičky je sochařství, které inklinuje ke konceptuální poloze. Vychází to z jeho studií na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně v Ateliéru sochařství u Jana Ambrůze. Efemérnost a procesuálnost iniciuje využitím možností intermediálního umění. Samotné výstupní médium však pro něj nehraje zásadní roli. Spíše klade důraz na koncept a prostorové uspořádání. Intervence do přírody, které častokrát prezentuje jen ve fotografické dokumentaci, vnímá primárně jako sochy. Takto je plánuje a v procesu tvorby chápe. Současně si uvědomuje i jejich akční rozměr. Této problematice se intenzivně věnoval ve své disertační práci na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Soustředil se na teoretickou-kritickou polohu díla v kontextu dokumentace. To se odráželo do jeho tvorby tím, že zájem zacílil na formu mluveného slova, které dílo komentovalo a dotvářelo tak dokumentaci. Narativní poloha díla Jana Krtičky je založena na kvalitním zvuku a vztahu k prostoru, kde je prezentováno. Kupř. se jedná o zvukovou instalaci Výlet z roku 2011, kdy ve spolupráci s Janem Proškem zaplnil výstavní prostor hlasy z reproduktorů popisující jednotlivé momenty cesty nebo o výstavní projekt Vyprávění z roku 2014 v Karlin Studios v Praze opět ve spolupráci s Janem Proškem, kdy nepřítomné dokumentární fotografie byly nahrazeny zvukem. U těchto projektů autor nechává prostor pro invenci diváka, který se prostřednictvím zvuku stává aktivním divákem a vizuální podobu díla si představuje. Jan Krtička byl také iniciátorem knihy Dokumentace? spolu s Janem Proškem, jejíž vydání bylo součástí obhajoby doktorandského studia na FUD UJEP v Ústí nad Labem.
Tématem Krtičkovy tvorby je krajina a fotografická dokumentace vlastních instalací v krajině. Otevírá tak otázky o autenticitě uměleckého díla v případě land artu. Věnuje se záznamu instalací, což dokládá zájem o procesualitu, která se projevuje i v pomíjivosti materiálů, ze kterých tvoří. Využívá a experimentuje jak s přírodninami listím, kameny, ledem atd., tak s umělými materiály tvárnicemi, sádrokartony či sklem. Kupř. instalace Sklo z roku 2001 je jemnou intervencí do přírodního prostředí, která odráží a pozměňuje okolí.
Tvorba Jana Krtičky je velmi citlivá a niterná. Dílo zakládá na prožitku a zvnitřnění prostřednictvím pobytu v krajině. Jeho intervence jsou mnohdy od svého počátku založeny na předpokladu úplného zániku. Právě ono balancování na hraně racionálního tvůrčího přístupu a přírodního náhodného chaosu dokládá Krtičkovým instalacím na tajemství. Jeho tvorba by se dala charakterizovat jako autorský vklad do již existujícího prostředí, které je umělcem citlivě a minimálně pozměněno. Určitá forma minimalistického a konceptuálního ladění se objevuje i v objektech určených do galerijního prostředí (kupř. instalace Dýha, 2014). Zde se setkáváme s dalším zájmem a tím je institucionální kritika (instalace White Cube, 2006, Čistý stůl, 2008 nebo John Cage: přednáška o ničem, zvuková instalace z roku 2012). To se projevuje i v jeho kurátorských projektech – Dokumentace, 2012 Galerie NF v Ústí nad Labem nebo Výchozí pozice, 2015 Galerie Emila Filly v Ústí nad Labem.
Fascinace vizualizací procesu pohybu a klidu, přírodního řádu a chaosu je pro tvorbu Jana Krtičky příznačná. V jeho díle nalezneme také prostor pro plánovanou náhodu, kterou využívá ve svém výtvarném rukopisu, kdy čerpá z nepřesností a mnohotvárností přírody ve spojení s jednoduchým konceptem.
