Jan Šrámek je vizuální umělec, ilustrátor a grafik. Od roku 2006 se věnuje VJingu a pod jménem VJ Kolouch se účastní mnoha domácích a zahraničních festivalů. Ve své práci se zabývá převážně experimenty s animovaným filmem, vektorovou grafikou, ilustrací a zkoumáním vztahu mezi statickým a pohyblivým obrazem. Na svých projektech úzce spolupracuje s umělkyní Veronikou Vlkovou a animátorem Martinem Búřilem.
Jan Šrámek ve své tvorbě vypráví příběhy, které jsou zasazené do prostředí, které je mu dobře známé a blízké. Už v jeho studentských pracích se ocitáme na pomezí sídliště a přírody. Do této krajiny nejprve vstupují modely dopravních prostředků, které jsou naší generaci, a jistě i té předchozí, dobře známé z dětských časopisů. Vizualitu modelů aut později přejímají i obrovští brouci, kteří krajinu okupují. Svět je transformován do hry, připomíná situaci, kdy jsme jako děti s prsty ulepenými od kanagonu přemýšlely, jestli tyto modely vystavíme ve vitríně, nebo s nimi půjdeme na písek a písek stejně jako u Šrámkových děl vždy zůstal v krajině nenaplněné touhy. V tom zvláštním rozpoložení mezi odpovědností a touhou však Šrámek končí a nechává svět zaniknout. „Co se tu stalo?,“ je asi nejnaléhavější otázka Šrámkových děl. Jejich formou nás nutí dívat se opět s naléhavostí dítěte, ale obsah symbolicky odkazuje na konkrétní, v historii možné, byť neuskutečněné události, tedy na dospělý, zkušený a ostřílený svět. Ve spojení oné touhy a naléhavosti se pak promítá i přijmutí zodpovědnosti za to, co nejsme schopni svým konáním dohlédnout, a tím je okolní krajina, příroda, naše planeta.
Pro Šrámkovu tvorbu je důležitý důraz na komplexnost. Ať už se jedná o hledání formy pro obsah experimentálních filmů, kde pracuje i se symbolickými odkazy, ale především na jeho výstavách, které vytváří jako jedno umělecké dílo. Svá videa propojuje s objekty, interaktivními instalacemi a podobným způsobem propojuje svou tvorbu s dalšími autory, především s Veronikou Vlkovou. Na své první společné výstavě Ztracená perspektiva v Chodovské tvrzi (2012) poprvé představili spojení Janovy technicky a geometricky modelované počítačové grafiky a Veroničiných subtilních a poetických akvarelů. Do Šrámkových apokalyptických vizí světa tím vstoupila Veroničina mystika, rituálnost a snad i trocha šamanismu. Postupné splývání dvou autorských stylů (výstava Zdroj, Fait Gallery, 2014) i jejich zájem o historii proměnil původní otázku „Co se tu stalo?“ na „Co by se mohlo stát?“, a stává se paralelním vesmírem, jedním z mnoha konců neuskutečněné reality.
