Kamil Varga patří spolu s několika dalšími fotografy k představitelům Slovenské nové vlny. Jeho tvorba se za několik desítek let intenzivní tvůrčí činnosti proměnila, zachovala si však jistou věrnost samu sobě, bez ohledu na politický systém či aktuální fotografické trendy.
Svá první díla tvořil již na pražské FAMU, kde studoval uměleckou fotografii v ateliéru Jána Šmoka. V tomto období se zabýval figurativní inscenovanou fotografií, jak je pro tuto skupinu autorů Slovenské nové vlny příznačné. Již od počátku studií ho fascinovala tzv. malba světlem, která se na dlouhou dobu stává jeho dominantním vyjadřovacím prostředkem.
Ve druhé polovině 80. let začal pracovat v rozsáhlých cyklech, v nichž zkoumal své vlastní intimní vnímání světa ve vztahu k vesmíru jako celku. V celém tomto procesu se prolíná energie podvědomí, mystika a východní filosofie, jejichž učením se Varga dlouhodobě zabývá. „Sám své dílo nazývá ‚spirituální expresionismus‘, kdy kontrast těchto dvou slov obsahuje napětí, které je předpokladem každé tvůrčí práce. K co nejintenzivnějšímu zhmotnění tohoto záměru využívá fotografickou metodu luminografie (kresba světlem), která nejlépe vystihne napětí proudící fyzické i duchovní energie, soustředěné do dynamických, rytmických a někdy až rituálních proměn.“ [1] Ve své tvorbě používá techniku vícenásobné expozice, díky které vzniká dílo složené z několika snímků, které se překrývají či doplňují. V jeho díle se zároveň objevují i další přístupy – jako je již zmiňovaná inscenovaná fotografie a portréty –, dominují mu ale vícenásobné luminografické montáže. V pozadí toho všeho stojí Vargova filosofie, kde dílo není chápáno jako pouhý estetický produkt, ale jako hledání vlastního výrazu, v němž integrální a plnohodnotnou součást díla tvoří celý proces jeho vzniku.
Varga se zabývá i dalšími experimentálními technikami, jako jsou fotogram a fotomontáž. Vytváří si tak svůj vlastní, zcela jedinečný svět plný tajemných symbolů a mystiky, jenž pulzuje v osvobozujícím rytmu stále nových fantazijních obrazů. Prostřednictvím těchto procesů zaznamenává proudící kosmické energie, ale také příběhy člověka situovaného v temném prostředí. Ve své tvorbě zaznamenává vlastní očistné procesy, které nám mohou připomínat rituální tance. V dalších případech se jeho díla zase stávají nehmotnými archetypálními symboly, které fungují jako samostatné, věčně proudící životodárné buddhistické thangky, tedy malby sloužící k meditační praxi.
V celém Vargově díle jako hlavní zájem vystupuje zkoumání vesmíru a prostoru člověka v něm. Klíčovými tématy jsou zde lidská identita, rozmanitost existence, ale třeba i rozklad čaker. Často jsme proto svědky symbolických záznamů pohybů v kruhu – kde se neustále opakuje již řečené –, které ale nejsou dokumentárního charakteru, nýbrž představují světelný otisk prožitku. Pozice Kamila Vargy je postojem filosofa, který si klade elementární otázky: co je člověk a vesmír? Po nalezení určitého typu odpovědí umělec naráží na limity výpovědních hodnot, a proto hledá další řešení: Vargovi jde především o zobrazení nutkavé myšlenky.
Dalším signifikantním momentem v autorově tvorbě je jeho nedůvěra ke slovní charakteristice. Ve svých fotografiích omezuje popisnostna minimum, pro jednotlivé fotografie či cykly volí buď technické názvy (Spirály, Portréty) nebo nově vymyšlená slova jako např. Dromacyklus. „Nemá záujem o príbehy alebo udalosť, ale o neliterárnu podstatu sveta. V snahe oživiť obraz, je umelec organickou súčasťou generácia 60. rokov, ktora odmietala racionalitu 70., v presvedčenie, že nápad stačí, obraz je mŕtvy.“[2]
Ve Vargově případě se do fotografie – stejně jako u dalších autorů Slovenské nové vlny – vrátilo přesvědčení, že klíčovým momentem umělcovy tvorby jsou emoce a pocity, s čímž souvisí také akcentování vnitřního světa na úkor toho vnějšího. Varga tento přístup uskutečňuje prostřednictvím potlačení iluze trojrozměrného realistického obrazu světa, což se mu daří především pomocí luminografie a dalších technik, a to zejména v cyklu Dromacycle. Zde se snaží vyvolat iluzi plochosti a tvoří tak realitu odlišnou od reality trojrozměrného času a prostoru. „Jde o vnitřní prostor, ve kterém renesanční perspektiva nehraje žádnou roli, mění se na symbolické významy a nehmotnost hmoty. V umělcově tvůrčí práci se překrývají tři základní polohy – individuální (hlubinná) psychologická, metafyzická a rituální. Tyto tři prvky určují kostru jeho díla. Někdy je v popředí jeden přístup, jindy jiný, ale v zásadě jsou vždy nedílnou součástí Vargovy poetiky.“[3] Varga naplno využívá specifickou podstatu fotografie, tedy její schopnosti na citlivou vrstvu filmu zachytit světelné (např. ohňové) pohyby ve tmě. K tomu přidává vícenásobné a dlouhé expozice, kdy během několikahodinových expozic osvětluje různé fragmenty těla či předmětů, čímž na jednom snímku vytváří obraz fiktivního vizionářského díla. Jedná se v podstatě o fotografické deníky, které jsou psychologickými záznamy hlubokých umělcových prožitků a záznamů meditačních sezení.
Další z jeho rozsáhlých cyklů Podzimní psychoterapie a jiné zážitky (1988–1989) představuje soubor autoportrétů, v nichž je v centru zobrazení Varga samotný. Podstatu cyklu tvoří kontrast mezi zharmonizovanou osobou autora a elektrizujícími liniemi světel, které ho obepínají. Tato práce meditativního charakteru má rozhodující význam pro celý vývoj umělcovy tvorby. Kromě hry se světlem, fotografickým prostorem a pohledem do nitra člověka se každá fotografie stává součástí diskurzu dotýkajícího se podstaty reality, vztahu mezi zobrazením a zobrazovaným. V případě Vargova díla nabýváme dojmu, že se nejedná o hru symbolů a geometrických znaků – byť ty se zde také objevují –, ale že se umělci podařilo zobrazit skutečně existující vnitřní svět.
Varga si prostřednictvím tohoto cyklu klade základní filosofické otázky: „Existuje nehmotný svět mimo svět hmoty? Jinými slovy – do jaké míry jde o přítomnost nepřítomného nebo nepřítomnost existujícího.“[4] Přes tato vážná a hluboká témata se ve Vargově díle vyskytuje i jistá hravost a vtip, kterou nacházíme i v dalším z navazujících cyklů. V Paraportrétech (1990) se umělec soustředí na rozklad prostoru i hmoty. Z lidské postavy zůstalo torzo, lidské nohy, oči nebo pohyby rukou se vzájemně prolínají. Hranice těla se ztratila a tematizováno je světlo, které nejenže osvětluje zobrazované fragmenty, nýbrž se nakonec samo stává ústředním bodem díla. Také v dosud posledním z Vargových cyklů nazvaném Krajinohlav (2007) jsou využity fragmenty lidského těla, které jsou vtipně zakomponovány do krajiny. Vargova tvorba se značně posunula, vtip a surrealistická nadsázka ovšem zůstaly.
——————-
[1] Václav Macek, Kamil Varga. Spiritual Expressionism or Dynamic Meditation, European Journal of Media, Art & Photography, 2022, r. 10, č. 2, s. 6.
[2] Lucia Benická, Kamil Varga, Peter Župník, Rudo Prekop, Poprad: Tatranská galéria, 1995, s. 18.
[3] Václav Macek, cit. d., s. 9.
[4] Tamtéž.
