Martin Kolář se věnuje především kresbě a malbě. K jeho tvorbě patří také trojrozměrné prostorové realizace. Předtím než Kolářovo dílo chronologicky roztřídíme a blíže popíšeme, zaměříme pozornost na jeho celkové ladění.
Hlavní doménu zájmu umělce Martina Koláře představuje obraz ve smyslu nosného média informace. Kolář obraz nekonstruuje za pomoci jednotlivých stavebních prvků, jež by měly funkci tvarosloví kódujícího předměty nacházející se v „reálném“ světě. Zajímá ho naopak postup destrukce. To znamená, že Martin Kolář uvažuje jinak, než by tomu bylo u umělce vytvářejícího iluzivní obrazový časoprostor: nesnaží se diváka oklamat tvarem, jenž by přesně umožnil rozeznat, s jakou věcí ve světě se tento tvar shoduje. Spíše se snaží zavést pozornost k tomu, co se skrývá za tvarem ve smyslu kulturně kódovaného vizuálně obrazného vyjádření. Za pomoci metafory můžeme říci, že umělec „vytahuje na světlo“ bytnost věci, tedy to, čím věc je ve své přirozenosti.
Prostřednictvím procesu „vytahování na světlo“ (in lustro trahere) se Martin Kolář stává „ilustrátorem“ v nejširším smyslu tohoto slova, neboť odkrývá samu funkci ilustrace. U Koláře ilustrativnost přímo souvisí s aktem zviditelňování světa. Martin Kolář dovede umělecky zaznamenat napětí přechodu neviditelného k viditelnému. Dokáže zachytit mezní okamžik přerodu neviditelna ve viditelno, a to platí i pro proces zpětný. Můžeme říci: viditelné vzchází z neviditelného, ale viditelnost není ve svém stádiu něčím definitivním, je to naopak cosi neskutečně prchavého, nepředmětného – cosi, co nelze zapsat do časové řady posloupnosti objektivního řádu. Vyjádříme-li tento Kolářův zájem shrnujícím vymezením, konstatujeme, že se umělec dotýká negativity viditelna, které není definitivním výsledkem procesu zviditelňování, nýbrž dlí v bytostném svazku s neviditelnem.
Mají-li věci v tvorbě Martina Koláře pevné obrysy (pokaždé nejsou dobře identifikovatelné), neznamená to, že pevný obrys podává charakteristiku věci z nezaujatého stanoviště. Každou věc, se kterou můžeme disponovat a přiblížit našemu kulturnímu pohledu, Martin Kolář nahlíží s vtipným nadhledem. Proto daná věc navenek nepůsobí jako do sebe uzavřená, ale naopak se svému okolí otevírá, přijímá jeho výzvy a opětuje jeho pohledy. Věc může působit komicky nebo vážně, a to z toho důvodu, že je otevřena lidskému pohledu a interpretaci, že jí není přiděleno na lidském výkladu naprosto nezávislé určení. U Martina Koláře je tento náhled zcela zřetelný tam, kde výtvarně zaznamenává věci každodenního života spjaté s civilizací a kulturou, tehdy neopomene lehce karikovat jejich původní kontext: lehčí žánr působí majestátně nebo naopak. Kolář tak poukazuje na historičnost lidského pohledu na svět, na hranice výkladu světa a spolu s tím neodmyslitelně na časovou dimenzi lidského života a prožívání světa.
Na uměleckém zaznamenání přírodních procesů zajímá Martina Koláře konfrontace přírody s kulturou jak v dějinném, tak osobním smyslu. Kolář si pohrává se svou pamětí i s pamětí druhých lidí. Lyrická atmosféra přírodních motivů, se kterými opakovaně pracuje v rozsáhlých experimentálně laděných cyklech, a jejich elementární tvarové dispozice, svědčí o tom, že umělec prověřuje kombinatorické možnosti jednoduchých přírodních elementů a jejich tvarových vztahů. Přitom dochází k základním geometrickým tvarům (kruh, spirála, čtverec, obdélník, elipsa), které odkazují jak k přírodním skutečnostem, tak ke skutečnostem kulturním, formovaných člověkem. Umělec zkoumá dekorativnost přírodních motivů a poukazuje na ni četností jejich variací.
Při experimentu za sebe Martin Kolář nechává hrát nevědomé a podvědomé složky osobnosti (přírodu), leč ukotvené v racionálním náhledu řádu. Odhaluje nám pohled, který proti sobě příkře nestaví přírodu a kulturu, lyriku nebo epiku, naopak ukazuje, že přechody mezi jednou a druhou oblastí jsou téměř nepostižitelné a velmi jemné. Přírodu není možné chápat jako výsostnou sféru nevědomých procesů, postrádajících rozumové usouvztažnění. Stejně tak nelze vnímat kulturu jen jako „prostocviky“ nánosu předsudků zbaveného ducha.
Kolářovým uměleckým realizacím citelně dominuje kázeň. Ta je potřebná k tomu, aby se zamýšlený koncept důsledně rozvíjel v čase a za nepolevující spolupráce mentálních a fyzických sil autora. Jak umělcova mysl, tak jeho tělo se stávají osami, kolem nichž se obtáčí potenciál výtvarného materiálu. Prolnutí těchto dvou rovin – roviny mentální a fyzické – Kolářovi dovoluje pracovat řadu hodin ve ztišené poloze meditativního usebrání. Přestože výsledné realizace působí zklidňujícím dojmem, není autorova tvorba prosta akčního prvku. Akční prvek divákovi ozřejmuje smyslově tělesnou povahu uměleckého artefaktu. Takto nahlížen se pak artefakt jeví jako živý organismus s podobnými příznaky, jako je stárnutí a smrt, kterými se život projevuje u všech tvorů. Tento motiv je typický odlupováním vrchních vrstev artefaktu a jejich nahrazováním vrstvami staršími, které obnažují strukturu díla a vedou nás k pozornějšímu vnímání a nalézání „sedlin významu“, zachycených v genealogicky starších vrstvách artefaktu. Souvislost jednotlivých vrstev vyznačuje stopy událostí odehrávajících se v přírodě, kde v nekonečném koloběhu dochází k proměnám hmot a „prorůstání“ jedněch látek do druhých. Procesům odehrávajícím se v přírodě plně odpovídá barevné ladění artefaktů. To se pohybuje v širokém rozmezí teplých tónů hnědé barvy, okrů, jejich zlatavých odstínů, zelení rostlin, průzračné modře kvítků či růžovobílých výtrusnic hub.
Nyní si dílo Martina Koláře přibližme chronologicky a věnujme se jeho bližší charakteristice. V první polovině devadesátých let se Martin Kolář ve své tvorbě zabývá plošným vymezením základních geometrických tvarů. Jejich vzájemné vztahy zkoumá prostřednictvím sérií, které jsou pro jeho tvorbu signifikantní. Umělec v tomto období kreslí tužkou na rozmanité podkladové materiály – např. na balicí papír, na tónovaný recyklovaný papír nebo na karton. Od plošné modelace základních geometrických tvarů Martin Kolář postupně přechází k zájmu o tvar jako takový. Kresba je doplněna o výrazový potenciál barvy. Pozvolný přechod k barevným kvalitám je u autora doprovázen snahou o maximální čistotu a úspornost projevu, kterých výtvarník dosahuje tím, že umocňuje výrazovou hodnotu čisté plochy papíru a vznosnou linii tužky. Barevný vklad přispívá k pozvolnému rozrušování přesně definovaného tvaru.
Přelom druhé poloviny devadesátých let představuje v Kolářově tvorbě zlomové období, které jeho další umělecké směřování obohacuje o několik důležitých vkladů. Umělec v této době opouští větší formáty, aby si zvolil menší formáty nejen bílého, ale také černého papíru. Navíc používá barevné pigmenty odkazující k přírodním skutečnostem (mrak, pták, ovoce).
V prvních letech nového tisíciletí Kolář pokračuje ve směru vyznačeném předchozími léty tvorby. Jeho práce nabývají v této době zralosti: umělec prověřuje dosavadní výsledky svého usilování a rozšiřuje je o nový výrazový rejstřík. Prostřednictvím malých čtvercových formátů (technika tempera na plátně)výtvarník pracuje s rastry, které jednak působí estetizujícím dojmem, jednak odvádějí recipientův pohled ven z obrazu. K významným uměleckým realizacím posledních let vytvořených technikou akvarelu, kvaše či tuše na papíře patří cykly přírodních motivů (Botnání, Povrchy, Dekory zlaté, Krajiny), v nichž Martin Kolář prověřuje povrch i možnou hloubku dekoru.
Z Kolářových prostorových uměleckých realizací za všechny jmenujme do pískovce vytesané objekty, tzv. „bonbóny“, pojednané s vtipnou nadsázkou tolik typickou pro tohoto autora. „Bonbóny“ se nyní nacházejí v Kolářově zahradě v ústecké čtvrti Brná.
Svou tvorbou Martin Kolář dosvědčuje, že je ontologem viditelna. Poukazuje totiž na podmínky bytí viditelna samého. K tomu mu zřejmě nejlépe slouží prázdná plocha papíru, kterou jednou dokáže pokrýt beze zbytku a jindy na ni jen lehce něco načrtne.
