Michaela Maupicová patřila k silným uměleckým osobnostem své generace. Charakteristické geometrické obrazce, dominující její malířské a kreslířské tvorbě, zkoumala i v objektech, reliéfech, instalacích a videích. Široká škála médií, ve kterých pracovala, poukazuje na její všestrannou uměleckou osobnost a zaujetí pro rozvíjení geometrické abstrakce do roviny příběhů. Jejím vlastním tématem se stala tzv. „dějová abstrakce“ – zaujetí pro rozhraní, na němž dochází k určité změně daného jevu, porušení plochy, změně struktury, tvaru. V posledních letech života pak i jako nečekaný předěl v rastru každodennosti a narušení života vyvstává vážné onemocnění. Michaela Maupicová zemřela po těžké nemoci v pouhých třiceti pěti letech. Její odkaz spravuje životní partner a manžel, malíř Vladimír Véla.
Umělkyně od raného mládí inklinovala k tvorbě na pomezí designu a uměleckého řemesla. Na střední škole v Turnově absolvovala obor broušení a rytí drahých kamenů u akademického malíře Václava Zajíce. Specifický obor spjatý s tímto městem – jakožto ojedinělým nalezištěm českých granátů – připomínají v jejích dílech často fazetám podobné kompozice skládané jako broušený povrch nerostu. V pozdějších letech se v převážně tlumené barevné škále autorky začíná objevovat i zlatá a stříbrná, což upomíná na její další studia, a to konkrétně oboru ražení mincí a medailí v Jablonci nad Nisou (u akademického sochaře Jana Lukáše). Šperkařská umělecká řemesla, v nichž je zásadní preciznost, cit pro detail a kresbu, ale i porozumění geometrii, se tak stala výchozím bodem tvorby multižánrové umělkyně.
V roce 2002 Maupicová nastoupila na Akademii výtvarných umění do ateliéru kresby profesorky Jitky Svobodové. Kresba vždy byla nejvýraznějším pracovním nástrojem umělkyně, přesto ji v její tvorbě do značné míry limitovala. I proto se Maupicová rozhodla přestoupit do ateliéru intermediální školy Milana Knížáka, kde získala více volnosti v rámci svého uměleckého vyjadřování a také odvahu realizovat i konceptuálnější díla přesahující hranice jednoho média. V době studií tak vznikla například instalace Dlažba (2005), sestávající z do výšky vyskládaných kachliček, nebo Krabice (2006) kombinující kresbu a lepenkové boxy.
Tvorba Maupicové brzy doznala ocenění jak v českém prostředí (finalistka Ceny 333 Národní galerie v roce 2009), tak i v zahraničí: za video Mistake (2008), ve smyčce sledující pohyb schodů eskalátoru dvakrát narušeného zrněním, získala druhé místo v rámci Kunstpreis (cena udělovaná mladým umělcům v Berlíně).
Maupicová zkoumala možnosti narušení řádu, jeho dekonstrukci a zpětnou reinstalaci také v tvorbě vlastních soch. V sérii Dopravítka vytvořila objekty vycházející z organických tvarů a reálných předmětů oproštěných od své funkce. Fungují tak jako vizuální kompozice evokující ready-made objekty, a ačkoliv mohou připomínat Duchampovské projekty s převzatými reálnými předměty, jsou na rozdíl od nich – až na výjimky – autenticky vytvořené autorkou.
V sérii After Rembrandt Maupicová zase, tentokrát jmenovitě, vzdala poctu baroknímu malíři a grafikovi, k jehož tvorbě se v jednotlivých dílech cyklu vztahuje. Stejný název pak dostala i samostatná výstava Maupicové, která se konala v roce 2017 v Národní galerii v Praze. Tato expozice v přední české instituci (v té době vedené Jiřím Fajtem) ukázala na výjimečné místo autorky mezi umělci mladé generace.
Zpětně výstava působí i jako pomyslný vrchol tvorby, potvrzení talentu a docenění autorky nejen uměleckým světem. Přitom již v dílech z roku 2015 se začíná odrážet zkušenost s vážnou nemocí. Nejdříve v novém zájmu o organické struktury v obrazech nazvaných Buňky nebo Srdce vyvedených v šedých odstínech podobně jako díla Měsíc, Mlha nebo cyklus Vír ze stejného roku. Struktury orgánů jsou ovšem až stoické, zatímco jiná díla ukazují vrstvení a zdůrazňují pohyb. Obzvlášť v obrazech pojmenovaných Vír se zdá, že neklidná dynamika ohrožuje pevný povrch. Rozvlněné plochy připomínající kachličky jsou nad to nezřídka zasažené i neurčitým černým stínem.
V cyklu Skladby, který Maupicová vytvářela v letech 2016 až 2018, dílům naopak stále více dominuje konkrétní barva. Od jemně růžové přes královskou modř, purpur, okr až ke stříbrné a zlaté. Plátno netradičně kruhového formátu s názvem Skladby XI, s rastrem ve zlatookrové barvě z roku 2018, zůstalo nedokončené.
Kontinuálním tematickým cyklem, jemuž se Maupicová věnovala minimálně od počátku svých studií na střední škole, jsou krajinomalby. Zatímco na těch nejranějších se ještě objevují konkrétní objekty, jako jsou domy, věže, hrady nebo sloupy elektrického vedení, s postupem let zachycují především geometrické rozvržení krajinného plánu. Omezená barevná škála a světelné rozhraní v nich zprostředkovávají atmosféru, jež se stále proměňuje. Světlo, které v díle Maupicové vždy patřilo k důležitým prvkům, se v pozdních dílech stává ještě více zpřítomněné. Mezi posledními krajinami se objevují jak temné výjevy večerních lesů, tak prozářená oblaka. Modré a zlatavé pigmenty zůstávají v tvorbě Michaely Maupicové posledními vypravěči ilustrujícími duchovní rovinu a postupné odcházení z hmotného světa.
