Roman Štětina je jedním z nejvýraznějších umělců nastupující generace. Ve své tvorbě citlivě propojuje zájem o zvuk a mluvené slovo, zejména ve vztahu k rozhlasovému, popřípadě televiznímu vysílání, a silnou vizuální stránku s ním spojených předmětů či situací, které zachycuje prostřednictvím videa, instalace, audiovizuálních intervencí a dalších médií. Štětina je laureátem ESSL Award z roku 2011 a finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2014.
Jedním z předních inspiračních zdrojů se pro Štětinu stává rozhlasové studio jako pomyslné zákulisí, které koncovým příjemcům vysílání samo o sobě zůstává skryto. Je jakýmsi ne-místem, které přesto disponuje zcela osobitou, dobovou estetikou. Autor na ni poprvé upozornil v rámci výstavy Studio – místnost, kde koberce znamenají éter, která se uskutečnila v roce 2011 v Galerii Jelení. Dramatické zvuky instalované do přední, jinak prázdné místnosti galerie, střídalo odkrytí jejich původu ve videu představeném v druhé části výstavy. Předměty, jejichž pomocí se vytvářejí běžné zvuky používané v rozhlasových hrách, jako je chůze po schodech či bouřka, se odkrytím své fyzické „tváře“ staly pozoruhodnými sochami a jejich sonický potenciál byl postupně odkrýván skrze manipulaci hercem. Tento motiv Štětina dále rozpracoval v projektu Studio č. 2 (Polanský Gallery, 2013), ve kterém nahrazoval původní zvuk klapky záznamem zvuků výstřelů zbraní. V rámci celkové instalace se zde také poprvé objevil jako ready-made renovovaný panel absorbující zvuky. Vytržení předmětů vztahujících se ke studiové estetice a funkcionalitě z původního kontextu a hra s jejich možnou autonomií i posunem významu v galerijním prostředí se pro Štětinu stala nosným tématem. Velkoryse jej uchopil také v instalaci Auditorium (2014), v rámci níž zrekonstruoval monumentální závěs, který byl v letech 1965 – 1980 součástí interiéru tzv. stereoposluchárny v budově Českého rozhlasu v Plzni.
Vedle fyzické stránky objektů, které jsou tak či onak spojeny se zvukem, Štětinu zajímá jazyk a sdělení, jeho mediální přenos a možnosti jeho manipulace. Už v poměrně raných pracích autor intervenoval do televizního či rozhlasového vysílání (například Noktoruno, 2009 – 10), zasahoval do nalezeného filmového materiálu, aby vytvořil fiktivní dialog (Povídání o umění, 2012) či naopak umocnil napětí snímku vyjmutím takřka veškerého mluveného projevu (Vrah skrývá tvar, 2010). V nejnovějších videích Štětina inscenuje osobnosti spojené s nahráváním mluveného slova ať už po technické (Jazykolam, 2014) či rétorické (Přednáška, 2014) stránce do situací, které tematizují vztah smysluplnosti výpovědi a přeřeknutí, či chyby.
Zajímavou polohou pro Štětinovu tvorbu jsou občasné spolupráce s dalšími umělci, které jeho přístup obohacují o nové roviny. S Tomášem Moravcem autor vytvořil sérii performance, akcí a instalací (například If, 2010, Propíchnout pláště, 2010) které spojuje až chlapecká nadsázka, ale i důmyslnost a touha (fyzicky) překonat vlastní možnosti. V podobném duchu se nesl společný projekt s Dominikem Gajarským a Tomášem Hrůzou nazvaný Přijde kostra na akádu (2011), který by bylo možné nazvat hravou institucionální kritikou v podání trojice mladých umělců pátrajících pomocí hledače kovů na zahradě své alma mater po pokladu, ale také po nejstarších studentských pracích v archivu školy, jejichž „stopy“ byly představeny vedle velkoformátových kontaktních fotografií zachycujících pohledy do současnosti ateliérů v době výstavy klauzurních prací.
Štětinovu tvorbu jako celek charakterizuje vztah k archivnímu materiálu, který autor aktualizuje a přetváří do řemeslně výrazných realizací, jimž nechybí inteligentní humor ani nápaditý obsah. Ve spojení s mediálním prostředím a tématem zvuku, ke kterému má Štětina navíc praktický vztah jako aktivní hudebník i vzhledem ke svému působení v Českém rozhlase, má jeho práce již během studií osobitou podobu.
