Roman Týc vstoupil do obecného povědomí především prostřednictvím akcí skupiny Ztohoven (100 hoven). Je jedním ze zakládajících členů tohoto volného uskupení a zároveň spoluzakladatelem VJ kolektivu PURE A (2005) a centra pro alternativní kulturu Trafačka (2007). Vlastní tvorbě se věnuje od roku 1992.
Pro Týcovu práci je typická osobní kontinuita, romanti(ý)cká fabule podmíněná touhou po prožitku a důsledná analýza vlastních projektů. Ohledává meze systému, ve kterém se pohybuje. Jeho práce je živena napětím, které vzniká jako zpětná reakce na zásah do systému a hraničního balancování. Začínal jako writer Root (Kořen, jeho původní skautský pseudonym), kdy se poprvé potýká s problematikou legality a ilegality zásahů do veřejného prostoru. V druhé polovině 90. let se začal věnovat VJingu, v němž uplatňuje analogové postupy při projekci. Promítá videokoláže vytvořené z kreseb, maleb a novinových výstřižků, které vkládá do nových souvislostí. Zkušenost s rekontextualizací přenáší i do dalších projektů. Pracuje s prvotní jednoduchou myšlenkou, kterou vědomě nechává působením nahodilých i řízených okolností rozvíjet, přirozeně prohlubuje její plasticitu.
Pro Týce je charakteristický také důraz na autenticitu. Od nepatrných projevů jako návrat k analogu, kdy při VJ´s projekcích apeluje na zachování přímé tvořivosti, přes hru Cap Cop Cup (Seber policajtovi čepici, 2003), kdy v pražských ulicích za běhu nebo při jízdě na skútru kradl policistům z hlav čepice, po plavbu po Vltavě na dřevě při povodních v roce 2002 (zpracováno ve videu Já řeka, 2002). Vzdáleně lze tento nárok dohledat i ve dvou intimních videosnímcích: Dveře z mého dětského pokoje (2004) a Babička R.I.P. (2009) v podobě autentických zvukových stop.
Podobně jako řada jeho současníků se zabývá otázkou veřejného prostoru. Od graffiti a tagů, kterým se náhodně věnoval v první polovině devadesátých let, došel k promyšlenějším formám street artu. Např. při projektu Semafory (2007) nahradil v padesáti semaforech čočky se statickými panáčky za panáčky v akci – odpočívajícího, čůrajícího, sedícího, ukřižovaného apod. (za tento projekt získal ocenění na vídeňském festivalu sidewalk CINEMA 2007). O dva roky později provedl na Národní třídě zásah do pomníku 17. listopadu 1989. Plastiku se symbolem vítězného gesta, tzv. viktorky, rozšířil na levou stranu o datum 17. listopadu 1939 s hajlujícíma rukama a napravo o datum 17. listopadu 2009 s rukama se zdviženými prostředníčky.
Mezi Týcovy práce, které mají odlišné východisko, patří série fotografií Prázdniny s Kenem (2004). Ve fotografiích s přáteli nahradil svou osobu mužským protějškem panenky Barbie – Kenem. Díky optickému klamu se figurka Kena jeví jako téměř skutečný dospělý muž, s nímž Týc nafotil distanční-autobiografické album.
