Sláva Sobotovičová je jednou z nejosobitějších umělkyň česko-slovenského prostředí, která pracuje s médiem videoperformance. Formálním těžištěm jejích prací jsou v různé míře inscenované akce, které scelí a dokončí pomocí videokompozice. Události, kterým dává vzniknout, anebo následuje jejich vývoj a následně je spojí, vycházejí z autorčiných žitých zkušeností, z činností, které nejsou ničím neobvyklé: zpívání, mytí nádobí, uklízení, příprava těsta, pozorování ostatních – lidí i zvířat – kolem nás, jízda autem, rodinný výlet atd. Sláva Sobotovičová je velmi citlivým způsobem rozklíčovává, aby z nich svérázným způsobem vydestilovala vnitřní umělost, absurdnost, strojenost nebo nevědomou tradičnost a konvenčnost. Přirozený svět, ten, na nějž zcela spontánně reagujeme, z něhož se radujeme nebo jsme smutní, umí Sobotovičová drobným zásahem transponovat do roviny kulturních kódů a nánosů procesu socializace (křest, pohádky, podobenství, hymna, konzum, morálka). Zkušenost rozkládá jakoby na dva elementy – emoce, které z velké části v jejím díle reprezentuje lidová píseň, případně hudba obecně – a konvence, tedy především běžné situace vytržené určitým způsobem z jejich nevědomosti. Všechna její videa vycházejí ze zkoumání sebe sama jako vnímavého tvora, který hledá příčiny svého chování, jednání a emocí. Díky této práci s podstatou člověka se dostává velmi hluboko k lidství, a proto jsou její videa přenositelná a působivá. Její tvorba se však neocitá za hranicí kýče, protože jí nechybí ironický odstup; vidí sebe sama i onoho „přirozeného člověka“ z nadhledu. Práce Sobotovičové vtahují, ale zároveň zneklidňují, zpochybňují.
Běžný proces, který neanalyzujeme, spoutává Sobotovičová do mřížky inscenace, která bojuje s tím, na co jsme zvyklí. Těsto, které nechá kynout v odpadkovém koši, postupně vytékává z jeho děr, hledá si cestu pro dokončení svého započatého děje (Bez názvu 2005). Rodinu, kterou si fotografuje při vaření a uklízení, následně žádá, aby zrekonstruovali ony „momentky“ co nejpřesněji. Jejich roztrpčenost nad autorčinou nespokojení s tím, že to stále není stejné jako na původní fotografii, a ještě se to musí doopravit, způsobí, že po několika těchto rekonstrukcích již nechtějí pokračovat. (Hledání, 2003-2006). Video Champagne otáčí slavností akt proti vzájemnosti jeho sdílení, žena vystřeluje špunt na naproti stojícího muže (2005). Namísto zpravodajství v televizi si na jeho pozadí zahrála roli redaktorky, která drží mikrofon a zpívá zasmyčkovanou lidovou písničku, v době otevření své výstavy „křtila“ kurátora galerie vodou z několika balení Dobré vody.
Ve více dílech použila hmotu chlebového těsta. Kromě jeho živočišně organické struktury nelze odhlédnout od jeho symbolického charakteru v rámci evropské křesťanské kultury. V jednom videu těsto usadila na střechu auta a projížděla s ním městem (Jízda 2006), v jiném jej naopak nechala kynout na silnici, aby ho jedno z projíždějících aut nakonec zničilo. Jako performanci připravovala těsto na vernisáži výstavy Hrubý domácí produkt (2007). Z dalších obojakých tematik přirozeného a znakového světa je možné zmínit Sobotovičové pozorování zvířat, respektive jejich interakci s člověkem. V práci z roku 2006 se poté, co si na obličej natřela nějakou chutnou látku (čokoláda, sůl, med), nechala olizovat různými domestikovanými zvířaty. V jiném videu sleduje zhruba čtyři minuty kozu, kterou přistihla, jak prolezla plotem a jí jablka ze stromu. Z banálního výjevu se stává něco, co nás díky své pozornosti nutí autorka rozebírat a interpretovat. Z obyčejných intuitivních a fyzických potřeb kozy se může stát polemika s biblickou tematikou. Podobnou dvojjakou událost zachycuje ve svém domě, kde se usídlili holubi a snesli v hnízdě vejce. Aby ale neškodili obyvatelům domu, tedy ani jí, tak vejce z hnízda vzala a odnesla do popelnice (Holub, 2009).
