Vasil Stanko patří mezi nejvýznamnější fotografy druhé poloviny 20. století. Původem rodák ze slovenské Myjavy, absolvent střední uměleckoprůmyslové školy v Bratislavě, vstoupil v roce 1981 do fotografického ateliéru Jána Šmoka na pražské FAMU a stal se součástí Slovenské nové vlny.
Termín „nová vlna“ se používá především pro určitý typ filmové a scenáristické tvorby z období 60. let 20. století a volně navazuje na tzv. francouzskou novou vlnu kinematografie – tedy hnutí, které nebylo nijak formálně organizované, ale mělo společné tvůrčí tendence. Odmítání tradičních forem i řada experimentů s vizuálním stylem byly projevem všeobecného odporu vůči společenskému konzervatismu. K charakteristickým znakům patřily mimo jiné improvizované dialogy, absurdní humor a snaha o zachycení přirozené lidskosti včetně leckdy krutého vyobrazení pokřivené morálky. Všechny tyto znaky nacházíme právě i v tvorbě pozoruhodné skupiny fotografů Slovenské nové vlny, s níž je Vasil Stanko spojován.
Nová vlna ve fotografii se zabývá také otázkou inscenace, přičemž v oblasti české a slovenské fotografie se v souvislosti s inscenací hovoří o dvou významných obdobích. V šedesátých a sedmdesátých letech s inscenací pracoval Jan Saudek, Pavel Hudec Ahasver či Taras Kuščynskyj, jejichž tvorbu charakterizovala všudypřítomnost ženy – často ve spojení s oblíbenými rekvizitami nebo na pozadí romantické krajiny. V případě druhého období, tedy v tvorbě z konce sedmdesátých let a dále z let osmdesátých – kam patří výstupy Slovenské nové vlny – je typický intermediální přesah a erotický akcent. „Markantním rysem fotografií inscenované nové vlny je vedle přítomnosti nahé ženské figury především častý výskyt autoportrétů nebo fotografování autorů navzájem a přítomnost nahého mužského těla. A zatímco generace šedesátých a sedmdesátých let prokazuje úzkou návaznost na symbolismus a expresionismus nebo inspirace malířstvím, Slovenská nová vlna projevuje až překvapující lhostejnost a nepoučenost touto tradicí.“ [1]
Sousloví „nová vlna“ se zprvu používalo pro souhrnné označení autorů vytvářejících výrazně expresivní inscenované snímky inspirované romantismem a secesí. Tuto situaci ale „zkomplikoval“ příchod generace studentů pocházejících ze Slovenska: autory, jako jsou právě Vasil Stanko, Rudo Prekop, Tono Stano, Kamil Varga, Miro Švolík a Peter Župník, spojuje narození kolem roku 1960 a zcela odlišné vnímání a řešení fotografické kompozice a prostoru ve srovnání s ostatními uměleckými fotografy. Slovenská nová vlna se tak stává určitým uměleckým fenoménem. Přes rozdílný přístup fotografů této generace k jednotlivým námětům, je pro jejich tvorbu charakteristická výrazná stylizace, práce s aktem a hlavně zdánlivé opouštění klasické fotografie. Autoři, jako je Vasil Stanko, se tak například snaží mnoha způsoby nabourat a překročit hranice vnímání a prezentace aktu. Dochází k působivým experimentálním projevům, kdy se tělo či tělesnost posouvá do rovin ryze filosofických. Fotografie se stává určitým prostředkem pro komunikaci mezi vlastním nitrem a tělem jako takovým.
Již v první polovině osmdesátých let se ve Stankově fotografiích objevují značně zneklidňující a existenciální motivy, které se v průběhu jeho tvorby násobí nebo jinak komplikují a skládají do náročnějších kompozic. V jeho tvorbě jsme také svědky nápadného prvku ohraničenosti. „Jistý uzavřený prostor, který naráží na hranice, který můžeme v širším smyslu interpretovat jako vizuální metaforu tehdejší společenské situace – tedy snahu vizualizovat nepropustnost geopolitického akvária… snahu dostat se ze stanovených a zaužívaných pravidel výuky na FAMU.“ [2] Tato idea je dále umocněna čtvercovým formátem, jenž je pro tvorbu Vasila Stanka charakteristický. Je jakýmsi náhledem do umělcovy snové vize či představy, která se po delší dobu utváří v jeho mysli a které předchází pečlivá příprava v podobě kresebných skic, jež jsou následně uvedeny do reálu. Stanko v této souvislosti používá pojem „specifikace“, jenž chápe jako rozvádění jisté představy do mnoha podrobností, kdy dochází ke znázornění hlubší niterné vize sahající za obraz nahoty lidské společnosti.
Ve Stankově tvorbě jsme svědky dvou důležitých momentů: v rovině námětové se neustále opakuje téma komunikace v rámci lidské společnosti – jakési „smečky, která se stále rodí“ – a dále je to velmi precizní rovina technická, kdy se Stanko zabývá barevnou fotografií nebo 3D technologií.
Stankovo vizuální myšlení se dlouhodobě manifestuje prostřednictvím cyklů. Např. Pocty osobnostem a jiným událostem (1989), Jak zacházet s domorodci (1989/90) či Co je to (1994) reprezentují kompozičně i myšlenkově velmi náročné děje. Působivý je i umělcův cyklus Nohy (1995), který se zaměřuje jen na interpretaci lidských končetin. Díky jeho precizní práci s fotoaparátem – zejména promyšlenou hrou světla a stínu – dochází k jistému zmatení v divákově vnímání díla. Jak poznamenala kurátorka Anna Fárová v úvodní řeči na vernisáži v galerii Fotochema v Praze v roce 1989: „Situace na Stankových fotografiích je vizuálně komfortní, ale obsahově dráždivá. Světelná kvalita a kompoziční řád nás uvádějí do estetického zážitku, obsahové sdělení nás uvádí ve zmatek.“ [3]
Vasil Stanko se inscenované fotografii věnuje dlouhodobě: jak již bylo výše uvedeno, od konce 80. let vytvářel zpočátku jednoduché kompozice, které se postupem času začaly komplikovat. Násobily se postavy, kompoziční schémata i rekvizity. Ve Stankově mysli se zrcadlí nápad, který autor následně rozpracovává do větší série. Fotografická scéna se často odehrává v opuštěných historických prostorách, na půdách a v interiérech obecně – ústředním interiérem, který Stanko od roku 1991 fotografuje opakovaně, je divadelní prostor (divadlo v Nuslích).
Hlavními aktéry jeho působivých kompozic jsou pak herci a tanečníci, díky nimž Stanko může realizovat své přesné vize, a to mnohdy až na hranici tělesné únosnosti. Na jeho fotografiích se téměř bez výjimky setkáváme s aktem: nahé tělo se zde ovšem stává nositelem děje a myšlenky, a tak ztrácí své potenciální sexuální vyznění. Autora více než přímočará tělesnost zajímá určitý rituální charakter aktéry tvořeného výjevu.
Vasil Stanko ve své tvorbě předkládá propracované vizuální hry s prostorem a optikou. V některý cyklech je jeviště rozděleno na více plánů, s dominantním ústředním motivem v popředí a s dynamickým motivem v pozadí, jež jsou navíc mnohdy násobeny použitím zrcadel. Díky technicky precizně provedenému dílu tak můžeme nahlédnout do velmi komplikovaného vnitřního světa umělce.
Stanko se kromě své volné tvorby věnuje i fotografii reklamní a produktové a dlouhodobě se podílí na tvorbě knih i uměleckých katalogů.
———————-
[1] Tomáš Pospěch: Slovenská „stará“ vlna s novým obsahem in: Lucia l. Fišerová, Tomáš Pospěch, Slovenská nová vlna, 80. léta, KANT, 2014, s. 9.
[2] Lucia L. Fišerová: Slovenská nová vlna, 80. léta, KANT, 2014, s. 71.
[3] Anna Fárová: Vasil Stanko, Slovo k výstavě ve Fotochemě 12. 7. 1989, in: Anna Fárová, Dvě tváře, Torst, 2009, s. 688.
