Rusko-český umělec Viktor Pivovarov, který je dnes pokládán za jednoho z čelních představitelů tzv. moskevské konceptuální školy, se dlouhá léta živil jako respektovaný ilustrátor dětských časopisů (Vesjolyje kartinki) a knih. Po dokončení studia knižní a časopisecké tvorby na Vysoké polygrafické škole v Moskvě r. 1962 vytvářel nejprve publikace pro děti se svou první ženou, básnířkou a spisovatelkou Irinou Pivovarovovou. Současně ilustroval i dětské knihy svých přátel a básníků, jako byli Korněj Čukovskij, Ovsej Driz nebo Genrich Sapgir. Ilustrovat nepřestal ani poté, co v sedmdesátých letech začal volně tvořit. Tehdy mj. obrazově doprovodil do ruštiny přeložené Pohádky Hanse Christiana Andersena, v letech osmdesátých pak překlad pohádky Vítězslava Nezvala Anička skřítek a Slaměný Hubert nebo Skandinávské pohádky. Po přestěhování do Prahy r. 1982 se vlivem okolností k dětské ilustraci již nedostal. Téhož roku publikoval pouze vlastní knihu pro děti Velké a malé (v ruském originálu Bolšoje i maleňkoje poprvé vydanou r. 1978 v Moskvě), kterou do češtiny volně přeložila jeho druhá žena, historička umění Milena Slavická, a jejíž děj Pivovarov nově a zcela netradičně zasadil do pražského prostředí Malé Strany. Následovaly už jen ilustrace k českým překladům básnických sbírek Velemira Chlebnikova, Borise Pasternaka a Borise Sluckého a jeho vlastní knižní tvorba, v níž pokračuje dodnes.
Pivovarovovy ilustrace představují neodmyslitelný základ jeho volné produkce. Obraz je zde v úzkém spojení se slovem a výtvarná forma není homogenní, ale různorodá, odvíjející se od obsahu jednotlivých textů: ilustrativní kresby jednou vzdáleně odrážejí tvorbu ruských avantgardistů, podruhé navazují na tradiční realistické zobrazení umocněné imaginativní tematizací. Jsou figurativní i nepředmětné, geometrické a amorfní, s lyrickým či expresivním rukopisem jako jeho pozdější volná malba.
Propojení slova a obrazu se významně projevilo ve specifickém výtvarném žánru tzv. alb, které na počátku 70. let Viktor Pivovarov vytvořil s dalším ruským konceptualistou Iljou Kabakovem. Jde o kresebné či akvarelové cykly kombinující obraz a textový doprovod a umožňující v postupně rozvíjeném obrazovém příběhu pojednávat jedno téma v různých variantách, vyprávět příběh či konceptualizovat stále se vracející problém. První alba Pivovarov realizoval, resp. dokončil r. 1975 (např. Slzy; Tvář; Zahrada; později také vytvořil album Mikrohomo ,1979 nebo Agent v Norsku, 1993) a v konceptuální cyklické práci, nejčastěji v podobě obrazů, pracuje dodnes (Jedlíci citronů, 2005–2006; Dokonalí, 2007–2008; Krasavci 2008–2009 ad.). V obrazových cyklech vyprávěcího, groteskně ironizujícího charakteru se opakovaně snoubí motiv velkého, obecného, vznešeného s malým, osobním a prostým. V řadě případů i zde autor využívá textu jako další významotvorné a estetické složky díla (např. cyklus Projekty pro osamělého člověka, 1975; Deník výrostka, 1986–1988; Čas RŮŽE, 1988; Byt č. 22, 1992–1994).
Umělec dále uplatňuje žánr tzv. konceptuální výstavy, v níž pracuje s médii malby, kresby, textu, fotografie, koláže či objektu (viz např. výstava Neomezené možnosti malby, 1992; Metempsychóza, 1993 nebo společná výstava se synem Pavlem Peppersteinem Ophelia, 2012).
Jako konceptualista nejvíce využívá tradičního média kresby či malby, které se obvykle pojí s individuálním autorským rukopisem a jednotným uměleckým slohem. Pivovarov ale naproti tomu nastoluje rozmanité neosobní varianty malířských stylů a rozličně jimi tematizuje banalitu a každodennost v „prachu“ magického „života“. Zásluhou těchto prostředků jeho konceptuální myšlení nikdy nesměřuje k redukci, ale k ještě komplexnější výpovědi.
