Obrazy Viktorie Langer (Valocké) lze jen stěží zařadit do jednoho konkrétního stylu. Navzdory snahám některých interpretů zasadit její tvorbu pod hlavičku surrealismu, symbolismu, art-brut nebo třeba street art, si je tato mladá malířka plně vědoma nemožnosti jakékoli přímočaré klasifikace a odmítá ji. To však neznamená, že bychom v jejích malbách nenašli vědomé odkazy na zmíněné styly, jež se zde nenásilně a přirozeně prolínají jak s inspirací současnou malbou, ale především pak i s vlastními prožitky z okolního prostředí a se subjektivním vnímáním současného světa.
V obsáhlém textu publikovaném na Artalk.cz a v katalogu k výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2017, přirovnává teoretik Tomáš Jirsa její práci k alchymii či vaření, což odkazuje nejen k výše zmíněnému stylovému i formálnímu mísení a prolínání, ale také k samotnému procesu tvorby a experimentům s materiály. Tyto odklony od klasického zacházení s malbou se u Valocké začaly projevovat již v době jejího studia v ateliéru Vladimíra Skrepla na pražské AVU a jsou stále důležité pro další vývoj a nacházení nových způsobů vyjádření. Připomenout zde můžeme obrazy z použitých prostěradel poznamenaných tělesnou stopou svých dřívějších majitelů. Valocká je pak různými způsoby namáčí, batikuje a následně je na některých místech „čistí“ Savem. V další vrstvě pak může být malba doplněna o jemnou kresbu nebo také o jednoduchý tag štětcem. Autorka někdy používá i enkaustiku, kdy vosk a barvu nahřívá žehličkou a nechává materiál samovolně rozpíjet.
Podobným způsobem pak zachází se starými matracemi, které jsme mohli – ležící v prostoru či opřené o zeď – vidět na výstavě Schurwolle (Villa P651, 2017). Anebo třeba s gauči, které představila společně s velkoformátovými obrazy na výstavě finalistů CJCH 2017 v Brně. Velikost a formáty, které si vybírá (včetně prostěradel, matrací nebo pohovek, kde je to již předem dané), vždy jako by odkazovaly na přítomnost lidského těla – ať už se jedná přímo o zanechaný fyzický otisk těla nebo konceptuálněji o vědomě či podvědomě promítnuté tělo diváka. Jak podotýká Tomáš Jirsa: „Zatímco ke klasické lidské figuře s prověřenou anatomií je autorka přinejmenším lhostejná, figurálnost diváka stojícího před obrazem zde sehrává zásadní roli.“[1]
Některé motivy Valocká používá opakovaně, přičemž jde většinou o směs sebraných vizuálních momentů z vlastního pozorování (například obrázek smějícího se delfína na zapalovači), běžné předměty, zvířata, mytické bytosti (sedmihlavá hydra). Lidská figura se zde vyskytuje pouze v náznacích nebo v podobě rozpadlých starověkých soch. I přes to, že tato vyobrazení nevypovídají nic konkrétního a nejsou doslovná, lze v nich postřehnout kritický pohled na současný svět a jeho možnou postapokalyptickou budoucnost (ruiny soch, zkažená toxická krajina).
Na obrazech se většinou prolínají a překrývají tvary, skvrny a barevné stopy, ve kterých někdy jen matně rozeznáváme dané zobrazení. Často si nemůžeme být zcela jisti, zda jde opravdu o to, co si myslíme, že vidíme. Autorka nás však nechce záměrně mást, pracuje intuitivně a při práci dává průchod všem okolním vjemům a působením. Nejasnost či neuchopitelnost vnímané reality prožívá společně s divákem, i když s jistým nadhledem a klidem, ze stabilní pozorovatelské pozice. Je to jistě také díky několikafázovému a pomalejšímu postupu práce. Ve výsledném obraze je pak obsaženo vícero časových vrstev (podobně, jak tomu bývá na léty poznamenaných, již mnohokrát přetřených a počmáraných zdech): bezejmenné otisky z minulosti, na které autorka navazuje a dále zpracovává zmíněnými technikami, přidává svou vlastní symboliku, čistě vizuální nevysvětlené příběhy či postřehy ze svého nejbližšího okolí. K práci přistupuje s klidem, kritickým nadhledem i vtipem, nikdy však ne lhostejně vzhledem k upřímnosti svého sdělení.
[1] Tomáš Jirsa, CJCH 2017 speciál. Viktorie Valocká: Vítězství tvořivé zrady, Artalk.cz, 2017
