Vasil Artamonov

Vasil Artamonov (1980) a Alexej Klyuykov (1983) je umělecká dvojice spolupracující od roku 2005, jejich práce se pohybují v kontextu současného postkonceptuálního umění. Přestože oba autoři pocházejí z Ruska, žijí od svého mládí trvale v Čechách. Co je spojuje, je především revolta proti stávajícím kánonům v umění, politice i veřejném životě. Inspiraci často nachází v ruském konstruktivismu, futurismu, socialistickém realismu a undergroundové scéně konceptuálního umění poválečné SSSR. Práce Artamonova a Klyuykova nezřídka citují umělecké směry či osobnosti, jejich snahou je v tomto kontextu reinterpretovat pro ně zásadní myšlenky a vztáhnout je k současné situaci, která je pro ně naplněná deziluzí a diktátem tržního systému.

Velmi prostým, ale trefným způsobem je možné nalézt tento protest ve videu Rozsévání (2006), záznamu jejich performance, v němž seli pšenici v prostorách golfového hřiště. Inspirací pro sérii akcí Jak jsme pomáhali (2OO6) byla populární socialistická knížka pro mládež Timur a jeho parta. Nicméně ústředním problémem je zde nikoliv doslovná ilustrace tohoto zdroje, ale problematizace konání dobra. Jejich akce jsou naslepo, nikdo neví, zda někomu pomohou, vše se pohybuje na hranici ilegality; autoři za tmy přelézají plot, natírají vrata garáže či sází stromky ve veřejném prostoru…

Ačkoliv primárním médiem, s nímž oba autoři pracovali, byla malba, v jejich pozdějších pracích se začíná přesouvat těžiště k instalaci. Kombinací obrazů, soch, plakátů, readymadů a videoinstalcí vzniká definitivní podoba jejich výstav. Nejenom posun média, ale i jeho dekonstrukce se stává charakteristikou tvorby těchto umělců. Fragmenty maleb se objevují v cyklu Fotografie nákladních vlaků (2007). Jsou to obrazy vycházející ze suprematistického jazyka, či doslovné kopie Maleviče vytvořené na železném spoji u vlaku. Místem pro malbu byla plocha nárazníku, prostor střetu, úderu. V instalaci Jak brzy je nyní? (2007) nebyl centrem jejich pozornosti obraz, ale pouze jeho rám. Na něj vrství odkazy na kubismus, graffiti či konstruktivismus. Významotvorným se stává samotný tvar rámu, jeho předěly, neukončenost, otevřenost, malba na něj je gestem postavení se mimo mainstream, či právě jeho kritika.

Jejich výstava (spol. s Václavem Magidem) v galerii Jelení jmenující se Požár v knihovně, Demonstrace, Zeměkoule a jiné v roce 2007 svou formou vycházela z analytického kubismu. Kubistické tvarosloví ve spojení s motivy symbolického charakteru komentující současnost vytvořilo půdu pro přesah tohoto historického směru do dneška. Malba s názvem Úl připomíná proměnu kartotéky na včelí úly, a tato neurčitost, tekutost a přesycenost se objevuje ve všech dalších obrazech z tohoto cyklu.

Artamonov a Klyuykov se v posledních dvou letech oprošťují od přímých odkazů na estetiku historických stylů, jazykové věci převádí do bizarních trojrozměrných objektů, malují na různé druhy materiálů jako je sklo či dřevo, vytváří instalace. Na výstavě Moudrost (2007) v Moravské galerii v Brně byly dominantním prvkem seskupené vousy významných historických osobnostní vyřezané z překližky. Různé kombinace přinášely nové významy, jednalo se o vousy například Karla Marxe, Slavoje Žižeka, Pieta Mondrina, Petra Kropotkina či Mikhaila Bakunina.

Pocity skepse prostupují dílem Artamonova a Klyuykova i v práci vzniklé na rezidenčním pobytu v Budapešti Estu do Silento (2OO8), v níž galerijní prostor vymalovaný nazeleno naplňoval pouze hlas hovořící v esperantu a několik židlí pro diváky. V textu autoři proklamovali nutnost ticha, kterého je podle nich možné dosáhnout pouze zastavením produkce a trhu s uměním. Jde v podstatě o jakýsi protikulturní manifest, který ovšem již pouze tím, že jej vystavili ve výstavní síni, ztratil svůj význam, jak i na konci textu konstatují. Obavu z kulturního i společenského vývoje můžeme nalézt i v sérii obrazů Dead Hand (2008). Název odkazuje k problematice studené války a nukleární hrozby. Malby mají dvě vrstvy, první obsahuje náměty jako politická karikatura, dům v lese, divadlo, a druhá vrstva je černá barva v různých intenzitách. V monochromatičnosti pokračovali i v zatím jejich posledním projektu s názvem :::: (2009), který používal hnědou barvu jako symbol pro archiválnost, destrukci i nostalgii. Na expozici v ostravské Výstavní síni chtěli vrátit mytický charakter předmětům samotným, snažili se obejít beze slov, a především bez literárních citací a odkazů.

Ačkoliv Vasil Artamonov (1980) žije již téměř dvacet let v českém prostředí, jeho tvorba obvykle vychází z ruského klimatu. Vrací se jak k tvarosloví suprematismu či konstruktivismu, tak k obsahům futurismu či undergroundové scény moskevských umělců v osmdesátých letech. Fascinuje jej i estetika socialistického období, která se objevuje v  raných malbách panelových sídlišť (Domy, 1998) nebo čekáren u lékařů (Sedačky 1, Sedačky 2, 1998).

Častým tématem a vnitřním pojítkem jeho prací je rekonstruování minulosti, kromě reinterpretace zmíněných východisek je důležitým momentem také znovu vyvolávání obrazů prožité zkušenosti. Artamonovův formální rukopis využívá co nejčistších forem, reálné tvary převádí na přesné linky a plochy. Různorodý bývá ale povrch, na něž své malby umísťuje: kromě plátna jím může být sololitová deska, sklo či překližka. V cyklech Rekonstrukce bytu (2005) a Na co si nevzpomínám (2006) rozeznáme racionální přístup a precizní technické provedení. Plánky budov, které kdysi autor v rodném Rusku obýval či navštěvoval, a které již od svého dětství nikdy neviděl, dostávají v kontextu českého prostředí i politický význam. Zároveň zde také stále čteme rovinu transkripce osobního prožitku do schématu či plánu, který zdánlivě vypadá velmi přesvědčivě, nicméně jeho věrohodnost není o nic větší než mlhavost vzpomínky.

Artamonova diplomová práce Dříve nebo nikdy (2006) v ateliéru Jiřího Davida na VŠUP byla komentářem ke čtení a interpretaci uměleckých děl, k systému jejich kódování v různých obdobích a k celkové struktuře umění. Skládala se z obrazu, tyče a transparentu, které na první pohled vytvářely šifrované sdělení srozumitelné pouze autorovi samotnému. Při postupném odhalování významů jednotlivých prvků člověk docházel k částečným výkladům, nicméně poselství celku bylo stále uzavřené. Zatím jeho poslední prací byla nástěnná malba v Nodu v Praze s názvem Budoucnost. 70 let podle Vangy (2008). Zde autor navrstvil od podlahy ke stěně různě široké pruhy odstupňované od černé do červené jako časovou osu znamenající předpověď budoucnosti pro lidstvo podle známé bulharské věštkyně.

Práce tohoto umělce, přestože často pracují s politickým podtextem, nejsou angažované. Je v nich jakási skrytá potřeba vyslovovat svůj názor na prostředí, v němž se pohybuje, ale nemají za cíl provokovat, měnit, útočit. Od roku 2006 tvoří především ve dvojici s Alexejem Klyuykovem.

Publikace:

2012     
Budoucnost je naším jediným cílem (Svit, Praha)

2007
Cap Book – Crew Against People, BiggBoss, Praha