Veronika Bromová Šrek

Veronika Bromová po Střední výtvarné škole Václava Hollara v Praze dále absolvovala Ateliér ilustrace a grafiky vedený prof. Jiřím Šalamounem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Patří ke generaci studentů, kteří iniciovali a okupační stávkou poté i obsadili vysoké školy během sametové revoluce v roce 1989–1990. Třebaže Bromová absolvovala ateliér ilustrace a grafiky, její tvorba je primárně spjata s instalací, fotografií či performancí. Její umělecká činnost je však mnohem širší; umělkyni lze dokonce zařadit mezi nejznámější české intermediální umělkyně. Kromě toho se ale věnuje i galerijní a pedagogické činnosti a v neposlední řadě také arteterapii a psychoterapii. Má za sebou mnoho výstav, publikací i kurátorských zkušeností, v roce 1997 a 2000 byla mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého a v roce 1999 reprezentovala Českou republiku na mezinárodním bienále v Benátkách. Mezi lety 2002 až 2011vedla Ateliér nových médií 2 (fotografického a digitálního obrazu) na Akademii výtvarných umění v Praze. Ve východních Čechách, konkrétně mezi Poličkou a Litomyšlí, organizuje celoroční výstavní, vzdělávací a kulturní program v Galerii Kabinet Chaos, kde se svým mužem Ivanem Šrekem rovněž pořádá umělecká setkání a rezidenční kreativní pobyty a dílny.

Bromové primární téma krystalizuje již v rané etapě její tvorby a je jím ženské tělo, jeho zranitelnost, křehkost a estetičnost, přičemž umělkyně často zobrazuje jeho radikální polohy. Fascinace lidským tělem se u ní pojí s intimitou rodinného kruhu, přírodními rituály, ale také s hledáním hranic lidského studu a určitou extravagancí. Mnohdy pracuje se satirou, dekonstrukcí a do jisté míry i s určitou mystičností a tajemnem. Tvorba umělkyně se ve velké míře pojí s experimentem s novými technologiemi, který se zas prolíná se zájmem o přírodu, spiritualitu a mytologii. Její tvorba má i formu občanského aktivismu, avšak otázky spojené s ženstvím u ní nejsou primárně vnímány jako projev feministického umění, které chce často šokovat a exhibovat, ale – jak ve Fotograf Magazine uvádí Milena Slavická – „Veronika Bromová se o tělo zajímá ‚profesionálně‘“[1]. Autorka tak nepoukazuje jen na samotné tělo a jeho sexualitu. Odkazuje i k dalším, skrytějším obsahům a interpretacím – jako například k postavení člověka ve společnosti a vůči přírodě. Bromová sama uvádí, že ji vždy „zajímal člověk, jeho vnější i vnitřní uspořádání, tělo a emoce, příběhy, které skrze materiál těla může vyprávět“[2]

Veronika Bromová se již od mala pohybovala ve „fotografickém prostředí“. Její rodiče, umělci Dagmar Bromová a Pavel Brom, využívali nejrůznější dostupné techniky k určité derivaci fotografie, z které skládali koláže a fotografii – nebo její části – následně využívali ve svých grafikách.[3] V návaznosti na zmíněné obrazové a technické experimenty Bromová v 90. letech  jako jedna z prvních umělkyň na české výtvarné scéně představila digitálně manipulované fotografie. Ty přitom označila za „nemalované obrazy“, které procházely procesy „fotoamputace“ a následné „fotoimplantace“.[4] Tento ve své době experiment poprvé použila na sérii fotografií s názvem Tanec s medicinbaly z roku 1993, kterou prezentovala na výstavě „Předpoklady skutečnosti“ v Obecním domě v roce 1994. Svého technologického vrcholu pak tyto postupy dosáhly v cyklu Pohledy z roku 1996, který byl inovativní hned z několika „pohledů“. Kromě již zmíněné technické postprodukce byl cyklus vnímán jako progresivní z hlediska samotného motivu,  tedy zachycením velmi intimní části vlastního těla, které navíc dokreslovaly pohledy do jeho nitra, na orgány. Ono „dokreslení“ poukazuje i na skutečnost, že autorka tyto fotografie chápala jako již zmíněné „nemalované obrazy“, a jejich barevnost a kompozice je tudíž velmi malířská – plošná a estetizující. Bromová zde s až dráždivou expresí tematizuje vlastní tělesnost, vztahy, komunikaci, téma vnitřního versus vnějšího, identitu, otázku rodu či sexuality; tento cyklus se následně stal až jakousi ikonou českého body artu devadesátých let vyvolávající diskuze ve věci feministického umění, genderu, ale i vizuality jako takové.[5] Finálnímu cyklu Pohledy předcházela výstava „Nová jména“ konaná v Pražském domě fotografie v roce 1995, kde byla vystavena první fotografie z tohoto cyklu, a rovněž diptych Rozhovor prezentovaný v roce 1994 na výstavě „ORBIS Fictus – Nová média v současném umění“ ve Valdštejnské jízdárně.  

Nicméně mezi zcela první cykly Veroniky Bromové patří Zakleté princezny z roku 1992 a zmíněný Tanec s medicinbaly z roku 1993 vystavený v pražské Galerii Behémót. I v těchto pracích se zaměřuje na tělesnost, kterou však využívá jako prostředek k otevření dalších témat. Ženské tělo v obou případech používá jako estetizující prvek dotvářející celkovou kompozici. Na fotografiích se objevuje její sestra, partner a přítelkyně, fotografka Markéta Othová, ale modelem se zde stává i autorka sama. K této formě prezentace tíhla již v dětství, kdy se snažila vizuálně přiblížit svým idolům ze západu (jako byla například zpěvačka Madonna, která ji zaujala svou otevřeností a výraznou vizualitou), avšak na její fotografie to zprvu nemělo větší vliv.[6] Zlom ve významu fotografování sebe sama nastal podle Mileny Slavické kolem roku 2000, kdy se u Bromové mění pohled na její vlastní tělo, které se najednou stává důležitou součástí fotografie. Autorka nám tak ukazuje své soukromí, fotografiím se dostává větší intimita. Jako příklad lze zmínit cyklus Moje soubory z roku 2004, který představuje jakýsi fotografický deník autorčina života.

Důležitým východiskem pro uměleckou práci Veroniky Bromové je její rodina, zázemí, v němž vyrůstala, a věci, co ji obklopovaly. Vztah s rodiči a jejich vliv na její uměleckou činnost odkrývala výstava „Dopis otci, dopis matce“, která proběhla v brněnské Galerii Pitevna v roce 2012. Autorka se snažila přenést téma rodiny a jejího vlivu do prostorové instalace, kde shromáždila nejrůznější předměty vytvářející jakousi rodinnou koláž. Později, v roce 2018 v galerii Fotograf toto téma rozvedla na výstavě „Bromfiles“ , která ukazovala práci rodičů Bromové v kontrastu i v souznění s prací jejich dcery.   

V dílech Veroniky Bromové se setkáme také se sociální tematikou, jako například v projektu ZEMZOO, v kterém nastiňuje tenké hranice mezi svobodou a nesvobodou a který byl následně vystaven na bienále v Benátkách v roce 1999.[7] Tento projekt vznikl během autorčina působení v  New Yorku, kde byla v roce 1998 na rezidenčním pobytu v ISP /International Studio Program/ podporovaném organizacemi Mutual Fund for Understanding a tehdejším Sorosovo centrem pro současné umění v Praze. Tomuto pobytu v USA předcházela výměnná návštěva českých umělců ve Whitney Museum of American Art v roce 1995, kam byla Bromová vybrána kurátorem Radkem Váňou. Při pobytu v NYC vytvořila lehce melancholický cyklus s názvem Kousky mě – kousky NYC zaznamenávající v juxtapozici autoportrét umělkyně a motiv z velkoměsta; řada fotografií a videí z této doby nicméně doposud nebyla veřejně či šířeji publikována. V tomto období také pochopila, že ji fotografie zajímá jako médium zachycující proces v čase a prostoru, a své autoportréty začala nazývat „Selfperformance“.

Jak již bylo uvedeno, autorka se věnuje také performanci, kterou propojuje s fotografií a s dalšími médii. Tak tomu bylo například v cyklu Království, který vystavila Galerii hlavního města Prahy v roce 2008 a který pojednává o cestě životem, krajinou, pocity či emocemi. Království je vnitřní svět Veroniky Bromové, v němž se autorka nachází v roli průvodkyně, prožívá mystický okamžik, který je však stále uzemňován přítomností fyzické a existenční intervence. Název odkazuje i na fakt, že naše země kdysi byla královstvím, a potažmo se váže také ke Království nebeskému (Bromová byla inspirována knihou Hořčičné semínko od autora Osho). Bromová v té době navíc žila na Královských Vinohradech. Kurátorka výstavy Olga Malá o cyklu podotýká, že „Není příběhem těla ani příběhem ženy, je příběhem současného člověka. [Veronika Bromová] odkazuje k elementárním lidským pocitům provázejícím životní pouť člověka, jako je smutek z osamění, existenciální tíseň i extatické výtrysky radosti.“[8] Jako bychom autorku sledovali při prožívání jednoho mýtu, který ve své průběžné performanci ztělesňuje.  

V roce 2014 měla Veronika Bromová výstavu v pražské Galerii Václava Špály nazvanou Příběh Chaosu. Výstava byla příběhem posledních šesti let autorky, záznamem jejích radikálních životních změn. Řešila zde rozpor  mezi tím, jak ukazujeme svět našim dětem, a tím, jakými ze své podstaty jsme. Totiž predátory, kteří vládnou všemu a všem, a jejichž život se tedy manifestuje nadvládou: ničíme přírodu a vybíjíme živočišné i rostlinné druhy, cizí nám není ani vyvražďovaní našeho vlastního druhu. Bromová se v tomto období přestěhovala na vesnici na pomezí Vysočiny a Ždárských vrchů, kde s manželem Ivanem a s jejich dětmi obývají bývalou zemědělskou usedlost, které dal Ivan – inspirován knihou od Timothey Learyho Chaos a kyberkulura – název Chaos: „Chaos jakožto synonymum dnešní doby, hledání rovnováhy a vyvážení extrémů.“[9] Zde se také starají o provoz Galerie Kabinet Chaos zaměřené na profesionální umění a umělce pracující s humanitními a přírodními tématy.

Příroda a přírodní rituály nabývají pro Veroniku Bromovou stále silnější roli  i v její volné tvorbě. Od technických řešení se čím dál víc posouvá k přírodním materiálům a svou tvorbu i život obrací právě k přírodě, její síle a vztahu člověka k ní. Podobně jako výstavou ve Špálově galerii, reaguje i nyní na aktuální situaci s ohledem na přírodní zákonitosti instalací z jara 2020 nazvanou „Divný jaro, řečí přírody v kruhu koruny“. Věnuje se zde dění kolem současné pandemické situace koronaviru a jejího vlivu na člověka, přírodu a jejich propojenost, přičemž se jí jedná o určité uvědomění těla a mysli a následné sjednocení a léčení. Kurátor Petr Vaňous uvádí, že Bromová se tímto dílem „vrací v souvislosti s vypuknutím pandemie k tematizaci narušeného vztahu člověka a přírody na pozadí ekologických, duchovních a systémových proměn, které lze v posledních letech zaznamenat v lokálním i globálním měřítku… Metodami blízkými šamanství a rituálu nalézá paralely mezi viditelnými projevy zdraví a nemoci na nalezených přírodninách a lidském těle.“[10] Výtvarný projev přitom posouvá a přibližuje dnešní zrychlené realitě a vytváří tzv. tagyreality, tedy kresby mobilem. Fotografie zde již není toliko fotografií, nýbrž digitálním skenem nebo kresbou, je procesuálním zachycením pohybu předmětů nebo samotného autorčina pohybu v přírodě či v jiném prostoru. Jde například o snímání z vlaku a následnou komprimaci obrazů reality do zhuštěných skenů venkovní reality. Výstupem jsou pak kratší videa, časosběry, zpomalené záběry, ipadové či iphonové kresby do fotek, animace z kreslení do jednotlivých fotografií.

S tímto tvůrčím principem umělkyně pracovala již na výstavě v MUD Benešov s názvem „Skenyreality“ v roce 2019, kde prezentovala nashromážděnou realitu z našich mobilů. Tyto digitální obrazy nevnímá jako fotografii, ale právě jako sken povrchu realit – naší země. Skenyreality pro ni symbolizují vizuální zpodobení roztrhané, svrchní vrstvy naší reality, našeho žití – tzv. „Zeitgeistu“. Bromová dále dodává, že „odkazují k fluidnosti, proměnlivosti, křehkosti i digitalizaci všech vrstev našich životů a stejně tak odkazují k faktu, že jsme všichni zároveň naplňovateli obsahů vyprázdněných korporátů /korpo-tělo/ – nadnárodních těl bez duší, bez obsahů, megafirem, které nás ovládají a my jim skrz naše mobily a počítače dodáváme obsah – duši.”[11] Skenyreality tak ukazují, jak jsme těmto technologiím podlehli a jak díky nim dobrovolně odevzdáváme všechna data – mají náš otisk prstů, tváře, písmo, hlas, váhu, délku kroku, tep, mohou vidět do interiérů našich domovů, do našich srdcí i mozků a dochází k „nahrazení místa Boha”.[12]

Veronika Bromová pracuje spontánně, intuitivně a s určitým automatismem – její fotografie zpravidla nejsou předem naplánované – fotí své performance a fotoaparát proces impulzivní tvorby zaznamená. Fotografie se tak pro umělkyni stává médiem zachycujícím aktuální moment, který následně transformuje a dostává do něj další vrstvy a polohy. Daniel Vojtěch shrnuje tvorbu Veroniky Bromové následovně: „Tvorba Veroniky Bromové není fotografická ve smyslu zpřesňování a rozšiřování reprodukčních možností tohoto média – je manipulovaná, a spíše malířská: fotoobrazivá.“[13] Její vizuální jazyk je dobře čitelný – své tělo používá jako materiál demonstrující její pocity a srozumitelnou řečí je prezentuje širšímu publiku; určitá forma exhibicionismu je tedy na místě. Ve fotografiích Veroniky Bromové se odráží její vlastní životní zkušenosti, zastává tedy roli průvodkyně, která divákům prostředkuje svá vlastní hnutí mysli, to, čím sama v životě prochází.[14] V této souvislosti lze zmínit, že Bromová za důležitou součást vlastní umělecké práce považuje taktéž svůj instagramový účet, kde prezentuje svou aktuální tvorbu a rozpoložení.

V posledních letech můžeme v rámci uměleckého světa sledovat zřetelný příklon k ekologickým a sociálním otázkám, které vyvstávají ze současné situace. Bromová pracuje s živým materiálem, s otiskem, se dřevem, voskem či s přírodními pigmenty, jež používá stále častěji a vytváří tzv. Verotisky či Veromandaly. V neposlední řadě se věnuje tzv. kyanotipii – tedy fotografické technice využívající fotocitlivosti železitých solí. Podobně pestré jsou rovněž performativní aktivity Veroniky Bromové – působila s uměleckou skupinou Kolouchův sen, v současné době vystupuje se skupinou Die Frucht anebo vytváří tzv. sukňové performance, kdy při daném rituálu průběh akce zapisuje na sukni, která se tak stává jeho otiskem či obrazem.

Tento stručný souhrn uměleckých aktivit Veroniky Bromové z posledních let ukazuje její semknutí s přírodou a s přírodními principy, jež transformuje do vlastní, osobní cesty prezentované skrze umění, které – jak napsala pro Arbiom.cz – „má obrovskou sílu léčit jak osobní, tak společenská zranění a neduhy“[15].

[1] Milena Slavická, Veronika Bromová, Fotograf Magazine https://fotografmagazine.cz/magazine/nova-inscenace/portfolia/veronika-bromova/, vyhledáno 3. 8. 2020.
[2] Veronika Bromová, http://planeta-chaos.cz/veronika-srek-bromova-umeni-art/, vyhledáno 2. 8. 2020.
[3] Mariana Serranová, Veronika Bromová, Dagmar a Pavel Bromovi  — Bromfiles — Rodinná manufaktura, vyhledáno 15. 8. 2020 https://fotografgallery.cz/bromfiles/as.cz/veronika-bromova-kralovstvi-5077794.
[4] Ibidem, https://fotografgallery.cz/bromfiles/#sdfootnote4sym
[5] Reportáž, https://artycok.tv/457/kingdoms, vyhledáno 15. 8. 2020.
[6] Mozaika, 2020 https://vltava.rozhlas.cz/veronika-bromova-kralovstvi-5077794, vyhledáno 15. 8. 2020.
[7] Viz pozn. č. 4. artycok.tv/457/kingdoms
[8] Olga Malá, Království dcery svého věku, in: Veronika Bromová Království (katalog výstavy), Praha 2008, s. 17.
[9] Planeta Chaos http://planeta-chaos.cz/galerie-gallery-kabinet-chaos/, vyhledáno 16. 8. 2020.
[10] Petr Vaňous, DIVNÝ JARO - řečí přírody v kruhu koruny, kurátorský text výstavy, 5.6. - 31-7- 2020.
[11] Veronika Šrek Bromová, 25. 10. 2020.
[12] Veronika Šrek Bromová, 25. 10. 2020.
[13] Daniel Vojtěch, Vidět jiná místa, in: Veronika Bromová Království (katalog výstavy), Praha 2008, s. 8.
[14] Viz pozn. č. 6 https://vltava.rozhlas.cz/veronika-bromova-kralovstvi-5077794
[15] www.artbiom.cz/artist/4/veronika-bromova

Autorka pracuje s různými výtvarnými a technickými prostředky. Jejími nástroji jsou obraz, zvuk, instalace, ale především nová média (digitální fotografie, video atd.) a multimédia. Bromová se věnuje specifické ikonografii těla, které ohledává za pomoci technického obrazu. Vlastně jde o určitou konfrontaci těla a aparátu (i násilnou). Technický aparát otevírá dříve neznámé pohledy do mikrosvěta, vnitřku organismu, maximalizuje detaily. V symbióze s tělem dochází však též ke vzniku mutací, montáží, k záměně identit a ztrátě intimity. Hra s aparátem vyvolává potěšení, ale znamená i memento. Pohledy pod povrch těla, do jeho třesoucího se vnitřku známe i z vědeckých, anatomických zobrazení i z triků populární zábavy. Jakoby bylo tělo stahováno z kůže. Zároveň s tím se neustále proměňuje Já autora i diváka. Já se stává kvazi-divadelní rolí, v níž dochází ke stylizaci i autostylizaci, naplno se rozehrává exhibicionismus respektive jakási chuť performovat. Tyto procesy jsou samozřejmě základem mezilidské komunikace, zde nicméně ztroskotávají. Tělo stále osaměle spočívá ve virtuálním prostoru; dokonce dochází až k jeho uvěznění. To pak vyvolává deformace těla, které reaguje marnými expresivními výkřiky (což asi představuje i komentář jistých genderových stereotypů). Soukromí a intimita se stává bariérou. Pokus o zveřejnění deformovaného a vyzývavého těla má vést k provokativními prolomení této přísně střežené hranice. Artefakty komentují snahu prorazit bariéry, hranice a limity mezi veřejným a soukromým prostorem, hranice konvencí a tradičních rolí apod. To se sice ne úplně daří, nicméně zůstává jakási slast spjatá s tímto úsilím.

2011
prezentace pro Střední grafickou školu v Brně. Art Institut of Chicago v Praze. Pro studenty Worldlerning, Chaos. Soukromá umělecká škola, Dolní újezd.

2010
Účast v charitativní akci v rámci prestižního večera Vinařství roku. Spolupráce s Charitou Polička při realizaci maškarního plesu pro postižené a děti, kulturní Dům Jordán, Polička. Ůčast v porotě Zlatá pecka, nejlepší reklama. Účast v komisi pro Výběrové řízení na post vedoucího pedagoga Favu, Atelier multimedií. Sympozium ProAvu, příspěvěk Srdce AVU. Prezentace pro zimní turnus studentů z Art Institut of Chicago. Moravská galerie, Dům pánů z Kunštátu, společná prezentace tvorby Veroniky Bromové a Kateřiny Vincourové, moderoval Daniel Vojtěch. V rámci festivalu Multiplace, téma Muž / Žena / Media, společná performance s Františkem Kowolowskim. Artplener 2010, Těchobuz, Galerie Bernarda Bolzana.

2009
Komentovaná prohlídka Království, samostatná výstava, Centrum Bohuslava Martinů, Polička

2008
Veřejná prezentace NM2, AVU, Divadelní klub, Polička
Komentované prohlídky Království, Dům u kamenného zvonu Ghmp, Praha
Veřejná prezentace NM2, AVU, Cross Club, Praha. Zahájení výstavy Pauliny Škávové a Marianny Judové, absolventek AVU. Účast v klauzurních komisích Favu, Brno. Oponetské posudky, Favu Brno a Fakulta umění a designu, Universita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem. Učinkování v divadelním představení, Ženské zbraně, Alfred ve dvoře, režie: Nebeský
Účinkování ve filmu, Tři sezony v Pekle, režie: Tomáš Mašín.

2007
Dobře naprogramovaný hnětač, výstava atel. Kurta Gebauera Všup a NM2 Avu, HalaC, Praha

2006
Rozmetat Stereotypy, Výstava NM2 v ČNB. Praha

2005
Presentace NM2, AVU, Divadlo Komedie, Praha

2004
Presentace NM2, AVU, Rudolfinum, Praha

2003–2004
galerie Home (spoluzakladatelka a spolukurátorka – s Veronikou Drahotovou)

2002
spolukurátorka výstavy Mladé maso, Ghmp, Dům u Zlatého prstenu.

Autorské publikace:

2012–2016
Dokumentační bulletiny a kalendáře pro Galerii Kabinet Chaos, koncepce, design.

2008
Království, katalog k výstavě, Ghmp

1999
Zemzoo, katalog k prezentaci na Bienále v Benátkách.

1995
„Výlet", umělecký projekt pro časopis Divus.

1997
katalog Na hraně obzoru, Ghmp a autorka, Praha
Umělci sobě – „N.Y.„, pro časopis Umělec.

1993
K. H. Mácha: Máj (autorská výtvarná publikace – ilustrace a grafická úprava; diplomová práce na VŠUP)

1992–1997 umělecká a grafická práce pro časopis YAZZYK

Publikace v katalozích:

2016
Práce, Galerie Sam 84, publikace dokumentující aktivity galerie 1996 – 2016.

2014
Mezera, Lenka Lindaurová, umění 90. let. Někdy v Sukni, umění 90. let, Pavlína   Morganová.

2010
Planeta Eden. Publikace Body Art, Thames and Hudson, Londyn.

2009
Česká fotografie 20.století, Vladimír Birgus a Jan Mlčoch

PraguePhoto. Photography and koncept, Lenka Lindaurová. Woxart předaukční výstava.

Moje Evropa – současné české umění a designPhotography and koncept, Eva Eisler. Po sametu, Karel Srp, GHMPSandra Baborovská. Gender Check – Femininity and Masculinity in the Art of Eastern Europe, MuMok, Bojana Pejic.

2020

-          Kulturní noviny, Potřebuju podněty ze života, rozhovor s Lenkou Dolanovou www.kulturni-noviny.cz/print/28741.

2019

-          Flash Art Czech and Slovak Edition (Magie a rituály), Práce Veroniky Šrek Bromové v perspektivě           magie a rituálu, Mariana Serranová.

-          Dějiny umění v českých zemích 800-2000, Taťána Petrasová a Rostislav Švácha (eds),

-          Arbor vitae  societas, Ústav      dějin       umění Akademie věd České republiky 2017, ISBN 978-80-904534-8-7.

-          Bohemian Heritage, magazin pro sběratele a mecenáše umění, odpovědi na otázky Lenky Lindaurové.

-          Potřebuju podněty ze života, rozhovor s Lenkou Dolanovou pro knihu, Umělci Vysočiny, OVG Jihlava,

-          Artbiom, webová platforma ekologicky orientovaného umění

2018

-          Fotograf Magazin, recenze výstavy Bromfiles, Lenka Lindaurová.

-          Tělo-výraz-objekt-koncept, Hana Stehlíková Babyrádová a kolektiv, Dokořán a MUNI Press, 2018

2017

-          Medailon pro Výtvarnou Litomyšl '17, rozhovor a kamera Tereza Jiroušková.

2016

-          Czech photography, cycle of portraits of the Czech photographers, ČT.

-          Cosmopolitan, Womans who have influence on me.

-          Inerview and photo-documentation with Tomáš Pospiszyl in book Kmeny 90', BigBoss, Yinachi.

2015

-          - Instinkt, č. 34, Handicapy dělají člověka zajímavějším, autor: Lucie Klímová. CCCD, Hong Kong,

-          Dokumentační publikace z festivalů performance v České republice, Maďarsku, Polsku a Slovensku.

-          Veronika Šrek Bromová, Spojené nádoby: Já, umění a hranice šílenství, článek v odborném časopisu Arteterapie č. 37/2015, strana 5.

-          Prague Post. com, Veronika Šrek Bromová expose her strenght, „Mysha“ Košťálová, 6. 5. 2015.

2014

-          Artalk, Trip tip, Galerie Kabinet Chaos ve Stříteži, autor: Anna Remešová.

-          Lidové noviny, Srovnání výstav Bromové a Dopitové, Josef Chuchma.

2011

-          Reflex, „Život na hraně“, Týdeník Hospodářských novin, Víkend, “Moje řeč”, profil.

2010

-          Český rozhlas 6, srozhovor s Markétou Ševčíkovou

-          Trutnovinky, reportáž z vernisáže výstavy Rehabilitace v Kulturním centru Uffo, Trutnov.

-          Týdeník Reflex, „Co mě v poslední době zaujalo“.

2009

-          Právo, Kristýna Křížová. TV Artyčok, rozhovor k výstavě Po sametu.

-          www.designmag.cz/umeni/5358-veronika-bromova-brzy-uzavre-sve-kralovstvi.html

-          Talk show Karla Šípa Všechnoparty, česká televize. Český rozhlas 7, Christian Falvey, rozhovor

2008

-          článek, umění rozené technologií, Mapa, časopis paláce Akropolis.

-          Art Antique, rozhovor k výstavě Království.

-          vltava.rozhlas.cz/veronika-bromova-kralovstvi-5077794

1999

Vít Havránek: Emotiones Provokted in Artist, # 1, p. 23

Jeff Hush: ZEMZOO - Veronika Bromová in Atelier, # 1, p. 23

1998

Petr Volf: Energy Pump, interview in Reflex Weekly, # 11, pp. 16-19

Laďka Bauerová: The Shock of The Nude in The Prague Post,

March 18-24, p. B3

Olga Malá, Karel Srp: in Czech Art in the 90s, catalogue of the

permanent exhibition, Prague City Gallery

1997

Deanna Petherbridge: The Quick and The Dead, catalogue,

Hayward Gallery, London, pp. 58-59

Tereza Bruthansová: Jeune art tcheque in Art Press, # 226,

July/August, pp. 64-65

Karel Srp: Something about Photography and Other Media in Artist # 3, pp. 12-13

Jiří Černický: So I mix it up a bit, interview in Koktejl # 7-8, p. 158

Olga Malá: Veronika Bromová in On the Edge of the Horizon, catalogue

Tereza Bruthansová: Worlds Temptingly Marked Top Secret, interview in On the Edge of the Horizon, catalogue

Marta Smolíková: Sur la ligne d´horizon in Paralleles Prague Paris,

II, catalogue, pp. 24-27

1996

Tereza Bruthansová: Another Perspective on the World of the Body in Imago # 2, pp. 6-11

Jochen Poetter: Photographic Surgery in Urban Legends, catalogue, Staatlische Kunsthalle, Baden-Baden

1995

Andrée Cooke: Interview in Flash Art #148, October, pp. 55

Michaela Kádnerová: Well-rounded People in Elle # 9, pp. 28

Tereza Bruthansová: Faces, Masks, Simulations in Kavárna AFFA # 4, pp. 65

artycok.tv/artist/bromova-veronika

fotografmagazine.cz/magazine/nova-inscenace/portfolia/veronika-bromova/

as.cz/veronika-bromova-kralovstvi-5077794

www.sjch.cz/veronika-bromova/