Veronika Vlková

Veronika Vlková patří do mladé generace umělců, kteří vzešli z okruhu brněnské kulturní a výtvarné scény. Již od svých studií na Fakultě výtvarných umění v Brně se ve své tvorbě pohybuje napříč různými médii. Charakteristickým prvkem jejího rukopisu je jemná kresba a akvarelová malba na papíře příznačná pro svůj narativní charakter a poetičnost. Její tvorba je spjatá s ilustrativním pojetím, se sdělováním fantaskních příběhů a snových vizí. Ty často vycházejí z osobní vizuální paměti, dětského světa a představivosti. Inspirací jsou pro ni také přírodní elementy nebo mimoevropské krajiny a kultury jako je islandská, čínská či japonská a s nimi spojené specifické vnímání okolního světa, spiritualita, zvyky a rituály. Z kombinace toho všeho si pak vytváří svoji vlastní mytologii a jedinečný vizuální jazyk. V obrazech se objevují tajemné postavy mezi skálami a sopkami, napůl lidé, napůl zvířata, holé stromy a větvičky, ohně, plamínky a jiné motivy, jež se často opakují. Své práce většinou rozvíjí do prostoru a pohybu. Na výstavách je pak často k vidění propojení statického a pohyblivého obrazu spolu s objekty, přičemž je důležitá celková instalace plná asociativních návazností a dialogů mezi jednotlivými díly a divákem. Vzniká tak další volná narativní linka, která se proměňuje v závislosti na vnímání každého z nás.

Svou tvorbu opakovaně rozvíjí ve spolupráci s jinými umělci, výtvarníky, animátory a hudebníky. Sama se také věnuje hudbě a její hudební produkce – s využitím klasických i experimentálních nástrojů společně se samplováním – vzniká v úzké návaznosti na její uměleckou tvorbu. Zde můžeme připomenout hudební skupinu TEVE, kterou v minulosti tvořili spolu s Antonínem Koutným, nebo aktuální hudební projekt Salvia s Kateřinou Koutnou. V kontextu současného umění jsou zajímavé především audiovizuální akce pohybující se na pomezí výstavy, koncertu, animace a performance. Od roku 2011 soustavně spolupracuje s Janem Šrámkem (VJ Kolouch), se kterým si postupem času vytvořili specifický vizuální jazyk a jejichž výstavy se vyznačují ohledáváním hranic narace, vstupováním obrazu do prostoru a vytvářením celistvého interaktivního prostředí. V animacích a ilustracích se setkávají a kombinují charakteristické prvky obou těchto autorů, lyričnost a imaginativnost v případě Veroniky Vlkové a na druhé straně technicistní a odlidštěná estetika Jana Šrámka. Názorným příkladem je jejich známý animovaný snímek Bubi (2011)typo3/, který na Anifestu 2012 získal hlavní ocenění v kategorii „nejlepší nenarativní/experimentální film“ a následně se objevil také na jejich společné výstavě v pražské galerii Školská 28 – tady již jako součást instalace v odlišném kontextu galerijního prostoru. Osamělá dívčí postava ve vlčím kožichu prochází postapokalyptickou krajinou plnou vybydlených panelákových sídlišť, trosek a vraků a spolu s kameny, skálami a holými stromy představuje poslední pozůstatek přírody a života. I přesto, že příběh je minimalizován a nenajdeme zde klasický filmový způsob vyprávění, snímek není možné jednoduše označit za nenarativní. Tato nejednoznačnost je právě to, co oba autory velice zajímá, přičemž si jsou vědomi toho, že příběh se z velké části vytváří až v divákově mysli.

Tento aspekt se stal také ústředním tématem v jejich dalším výstavním projektu Zdroj (Fait Gallery, Brno 2014). Zde oba umělci dospěli ke společnému jednotnému stylu, kdy projev jednoho od druhého lze už rozeznat a oddělit jen stěží. Na této výstavě sehrává ústřední roli reálný prožitek a pohyb diváka po prostoru, jak trefně poznamenal kurátor výstavy Martin Mazanec: „Oživení postav z akvarelů a kreseb se v předešlých výstavách dělo skrze jejich animaci a střih, na kterých oba autoři spolupracovali s Martinem Búřilem. Aktuální projekt naopak pracuje nejvýrazněji s realitou ve výstavě zažívaného času. Vede k úvahám o hybnosti obrazů, které jsou statické, ale i volně se pohybující v předem nedefinovaném prostředí vlastní krajiny.“[Martin Mazanec, kurátorský text k výstavě Zdroj, Fait Gallery, Brno 2014]

Další výstavní projekty, kde Vlková se Šrámkem různými způsoby zpracovávali výše naznačená témata, byly Ztracená perspektiva (Chodovská tvrz, Praha 2012), Kouzlo zapomnětlivosti (Galerie Blansko, 2013), Dostaneš, co uneseš (NauGallery, Praha 2013) nebo také výstava Ztrácení (Galerie TIC, Brno 2015), kde se inspirovali japonskou kulturou a estetikou spolu s harmonickým bezčasím, které z ní vychází.

Pro Veroniku Vlkovou je charakteristická vrstevnatost v uvažování, kdy vedle sebe staví formální problémy, jako je zkoumání animace a ilustrace na poli současného umění, a na druhé straně zde má svůj význam psychologická a emocionální rovina, zájem o to, jakým způsobem jsme schopni vnímat a představovat si, kde vzniká příběh a jak se v naší mysli formuje. Tyto vrstvy však nejsou oddělené, jdou ruku v ruce a navzájem se doplňují, jak sama autorka uvádí: „Jedno je většinou vystavěno tak, aby to obousměrně fungovalo, jako metafora pro druhé. Jako tělo a duše.

2012
Je to ve mně jako v koze: Pavla Malinová a Veronika Vlková, katalog k výstavě v Galerii Sam83, text: Denisa Bytelová

Susan Maly: Vlková a Šrámek k principům přírody, Artalk.cz, 2014, online: http://artalk.cz/2014/06/24/vlkova-a-sramek-k-principum-prirody/

Andrea Vatuliková: Uchovat (si) to věčné, Artalk.cz, 2013, online:
http://artalk.cz/2013/06/05/uchovat-si-to-vecne/

5th Prague Biennale 2011, katalog k výstavě

Veronika Vlková, katalog 10. Přehlídky animovaného filmu Olomouc, 2011, s. 88

Jan Zálešák: Veronika Vlková (portfolio), Art+Antiques 2010/říjen, online:
http://www.artcasopis.cz/clanky/veronika-vlkova

Jiné vize, katalog 9. Přehlídky animovaného filmu Olomouc, 2010, s. 16

Czech Ilustrators, rozhovor s Veronikou Vlkovou a Janem Šrámkem, online: http://www.czechillustrators.cz/Jan-Sramek-Veronika-Vlkova