Adéla Babanová

Adéla Babanová (1980) patří mezi přední představitele českých umělců (a umělkyň), kteří se zabývají politikou pohyblivého obrazu. Její tvorba je ukotvena zejména ve filmovém médiu, které autorka využívá ke zkoumání a nahlížení na aspekty spojené s pravdivostí a perspektivou – respektive subjektivitou vyprávění, osobní a kolektivní pamětí, temporalitou a jejich prolínáním ve vztahu vypravěče a skrumáží reálných (objektivně známých) a fiktivních předobrazů, které naraci a její pozdější interpretaci determinují. Převážná většina tvorby Adély Babanové vychází ze známých reálií – faktických událostí a příběhů, jejichž reálnou - archívní dokumentaci autorka často využívá ke stavbě nového příběhu, jeho upraveného převyprávění, či jako dokumentární složku daného narativu. Aktuálním příkladem je tomu dílo Návrat do Adriaportu (2013) - fiktivní film dokumentující reálný projekt profesora Karla Žlábka a Pragoprojektu z roku 1979, jehož cílem bylo za pomocí tunelu propojit tehdejší Československo s Jadranským mořem a vytvořit tak ze socialistického Československa přímořský stát. Za použití dobových reálií a obsáhlé archívní dokumentace Babanová pojednává o utopické vizi, a současně tuto vizi – příběh, přetváří do reálné historické události. Autorka zde poukazuje na sílu filmového média, jež je ve své podstatě vystavěna na lidské otevřenosti a touze tuto realitu přijímat jako pravdivou a nevědomky tak eliminovat křehkou hranici mezi realitou, fikcí, interpretací a domýšlením historických reálií, které se často v průběhu času, díky síle a povaze vyprávění, stávají sdílenou součástí kolektivní paměti.

S otázkou subjektivní a kolektivní paměti a možností jejich manipulace se setkáváme i v posledním z filmů autorky, Odkud spadla letuška?. Podobně jako v Návratu do Adriaportu, i v tomto případě se jedná o zpracování reálné události, konkrétně pak příběhu letušky Vesny Vulović, která jako jediná přežila pád letadla u České Kamenice. Film se v tomto případě soustředí zejména na rozhovor s letuškou, která po havárii ztratila paměť. Proces (nemožného) rozpomínání je zde prezentován jako forma manipulace, která se spíše nežli o pravdivost události pokouší o její umělé dotváření. Jediná svědkyně této události, jejíž role je chápána z pozice jakéhosi univerza pravdy, je zde prezentován jako slabý, ale za to jediný článek v utváření kolektivní paměti. Proces rozpomínání a paměť obecně pak jako snadno ovlivnitelná složka, jejíž význam v roli lidských dějin a chápání lidské historie je však zcela zásadní. Vzhledem k historickému kontextu lze na straně jedné, dílo číst z pohledu normalizační éry, jejímž cílem bylo udržet společnost ve víře pro režim příhodných pravd, na straně druhé, lze však na dílo nahlížet z politicky nezabarvené perspektivy, kdy je otázka utváření dějin a objektivních pravd věcí režimně nezávislou, instrumentální a dnes v mnoha ohledech velice aktuální.

Babanová ve svých filmech využívá specifického filmového jazyka, pro který je charakteristická historizující složka – dva její poslední filmy jsou situovány do období normalizace, a v současnosti chystaný nový filmový projekt se odehrává v roce 1964. Autorka tedy akcentuje dobovou estetiku, která se tak stává jedním z charakteristických prvků její tvorby. Inscenovaná realita se zde přirozeně prolíná s dobovými reáliemi a dále tak ztenčuje již tenkou hranici mezi realitou a fikcí, pamětí a příběhovostí, rozpomínáním a zapomněním. Pokud se i tak skrze postavy pokusíme najít hranice této tenké linky, jak tomu bylo v detektivním příběhu Ich hab hier eine Leiche (Já tam mám tělo) z roku 2012, výsledkem s největší pravděpodobností bude jen rozbor komplexních vztahů mezi postavami a jejich subjektivního pohledu, který multiplikuje vrstvy příběhu a poukazuje na fakt, že objektivní pohled na historii je věcí spíše subjektivního rozhodnutí, které je vystavěno na vědomém odmítnutí šedé zóny (grey zone), která je součástí jakéhokoliv ztvárnění a uchopení reality či jejích dějin.

Filmografie

Odkud spadla letuška?

hrané video, 13 min., HD, ČR, 2014
Scénář: Džian Baban
Režie: Adéla Babanová
Střih: Adéla Babanová, Hedvika Hansalová
Kamera: Jakub Halousek
Zvuk: Michaela Patríková
Sound design: Džian Baban
Produkce: Tomáš Vach, Adéla Babanová
Hrají: Réka Derzsi, Vladimír Brabec, Tomáš Petřík

Návrat do Adriaportu

hraný dokument, 14 min., PAL, ČR, 2013
Scénář: Džian Baban, Vojtěch Mašek
Režie: Adéla Babanová
Střih: Hedvika Hansalová, Adéla Babanová
Kamera: Jakub Halousek
Animace a postprodukce: Zdeněk Durdil, Adéla Babanová
Zvuk a hudba: Džian Baban
Produkce: Markéta Šalátová, Adéla Babanová, Tomáš Vach
Hrají: Dalimil Klapka, Tomáš Petřík, Filip Kaňkovský, Jiří Dvořák, Jana Voňková, Vladimír Tvrzník

Já tam mám tělo

hrané video, 1-kanálová projekce 32 min, nebo 4-kanálová projekce 4 x cca 7 min., HD, ČR, 2012
Režie: Adéla Babanová
Scénář: Džian Baban & Vojtěch Mašek
Kamera: Braňo Pažitka, Martin Ježek
Střih: Hedvika Hansalová
Zvuk: Michaela Patríková
Kostýmy: Tereza Kopecká
Architekt: David Dubenský
Masky: Jana Hrdinová, Hana Fraňková
Hudba: Džian Baban
Produkce: Tomáš Vach, Adéla Babanová
Hrají: Iveta Jiříčková, Marie Spurná, Gabriela Míčová, Lucie Roznětínská, Tomáš Petřík, Karel Heřmánek ml., Filip Kaňkovský

Už šedesát let je mi třicet

hraný dokument, 3-kanálová prostorová videoinstalace, 3 části, 8 min, PAL, ČR, 2010

Námět, scénář, režie, kamera, střih: Adéla Babanová
Zvuk, hudba: Džian Baban
Hrají: Hana Pitínová, Marcel Zachoval


Trilogie o umění

hraná videa, ČR, 2008 - 2009:
Zurich, 11.30 min,
Za umělce roku jsem zvolila sebe, 3 x 6 min smyčka,
Polobozi, 9.30 min,

Námět a scénář všech částí: Džian Baban, Vojtěch Mašek, Adéla Babanová
Režie, střih: Adéla Babanová
Kamera: Darko Stulić, Yvona Puflerová, Braňo Pažitka, Jan Šuster
Zvuk: Pete Charleton, Džian Baban
Hrají: Gabriela Míčová, Lucie Roznětínská, Kamil Švejda, Eva Leinweberová