Moderovaný rozcestník
českého poválečného a současného umění

Po roce studia dějin umění v Brně přestoupil na Akademii výtvarných umění v Praze, kde prošel ateliér Aleše Veselého a stal se jedním z prvních absolventů intermediální školy Milana Knížáka. V sekundárních pramenech narazíme na podivou otázku, proč není tak slavný jako jeho spolužáci a spoluvystavující z devadesátých let (Markéta Othová, Kateřina Vincourová nebo Jiří Černický). Pokud to skutečně platí, je možnou příčinou situace, že ještě ne úplně všichni stihli plošně a důsledně vstřebat postmodernu, i když už je za námi, a vizuální gramotnost obecenstva se časově neprotnula s jeho jazykem, přestože používá výhradně lidový. Nebo právě proto, že používá lidový a může jít o potvrzení subverzivní povahy jeho prací. V každém případě může být rád, protože pohybovat se na scéně v přeexponovaném světle, může být oslepující.

Autorka se ve své tvorbě opakovaně dotýká kontroverzních témat naší historie, především problematiky odsunu německého obyvatelstva z území bývalých Sudet po skončení druhé světové války. V devadesátých letech minulého století tak v její tvorbě například převažuje problematika pronikání symboliky a rituálních prvků do profánního rámce současné společnosti.
Svým dílem odhaluje nesoulad osobní historie a osobní paměti s psanou historií národa a s kolektivní pamětí. Paměť se hlásí o slovo ve chvílích, kdy to nejméně čekáme. Neboť osobní zkušenost často nezapadá do agendy oficiálně schválených historických událostí. Kolečková tak zaznamenává „slepá místa“ na mapě našich národních i lokálních dějin – a v paralele k tomu také dějin dalších národů.