Adéla Matasová

Adéla Matasová je netypickou představitelkou „generace solitérů“ nastupujících na pražskou uměleckou scénu v druhé polovině šedesátých let. Od většiny svých vrstevnic a vrstevníků se odlišuje především schopností volně přecházet mezi uměleckými disciplínami. Matasová si svou přirozenou touhu experimentovat a zkoušet nové postupy a techniky vzácně uchovala i v politicky nepříznivé době druhé poloviny 20. století. Vzniklo tak organicky propojené dílo, na jehož počátku byla efemérní tvorba s papírem a papírovou hmotou, která předznamenala pozvolné expandování do prostoru, a to nejprve skrze sochařské objekty, později přes performance a site-specific instalace až po práci se zvukem a videem v porevolučních letech.

Matasová v letech 1958–1964 studovala na Akademii výtvarných umění v Praze ve škole monumentální tvorby Vladimíra Sychry. Zaměření ateliéru jí dovolovalo vyzkoušet si řadu technik sloužících k výzdobě reprezentativních a veřejných prostor, ať už šlo o práci s keramikou, mozaiku nebo vitráž. V tvůrčím prostředí Sychrova ateliéru se tehdy sešla celá řada budoucích progresivních umělců. Vedle Zdeňka Berana to byla Jaroslava Pešicová, Eva Prokopová, Jana Míčková nebo Eva a Čestmír Janoškovi. Zatímco posledně jmenovaný experimentoval na škole s metodou stříkaného betonu, Matasová byla okouzlena informelem. V jeho duchu vytvořila na škole řadu obrazů, grafik a kreseb, které mezi lety 1966 a 1967 rozvinula v kresebném cyklu Subjektivní krajiny zavádějícím diváka do imanentního světa proplétajících se vláken a struktur biologického původu.

Stejně jako všichni výše zmiňovaní spolustudující se i Matasová ihned po škole zapojila do výstavního provozu, a to na kolektivních výstavách, jako byla mezigenerační Jarní výstava 66 v Mánesu nebo Výstava mladých v Galerii Václava Špály v následujícím roce. Díky svému mnohostrannému školení a tíhnutí k prostorovému vyjádření si již v roce 1967 – tedy jen pár let po dokončení Akademie – mohla vyzkoušet práci na své první sochařské realizaci v Neratovicích. Monumentální kamenné Znaky v prostoru, podléhající modernistickému tvarosloví šedesátých let, prozrazují její schopnost technicky si osvojit téměř jakýkoliv materiál. Práce na státních zakázkách, kterým se Matasová průběžně, až do roku 1989 věnovala, skýtala kromě finančního přivýdělku i možnost převést principy nacházené v práci s papírem do monumentálního měřítka. Především v osmdesátých letech tak vzniklo několik výjimečných sádrových a keramických realizací jako reliéfní stěna Zřídlo z roku 1982 pro Jánské lázně nebo o rok mladší Strom pro nemocnici v Plzni.

Slibný začátek umělecké kariéry byl stejně jako u ostatních tvůrců násilně přerušen rokem 1968. Neexistující možnost uplatnění se v kulturním provozu řešila Matasová, obdobně jako řada jiných autorů a autorek, restaurátorskými pracemi, které jí po dlouhá léta zajistily skromnou obživu. Přes ztíženou možnost prezentovat svá díla veřejnosti se jí v roce 1971 podařilo uspořádat svou první samostatnou výstavu v karlovarském Letohrádku Ostrov. Sebevědomí získané monumentálními realizacemi se nemohlo než otisknut i do její volné tvorby, ve které právě v této době odvážně vykročila z papírové plochy. Vystavené surrealistické bílé objekty ze syntetické pryskyřice Kříž, Rty, Ucho I, Ucho II, Ruka nebo Oči nejsou pouhou ilustrací smyslových orgánů, ale svou stylizovanou tělesností dráždí až nepříjemně erotickými konotacemi. V souvislosti s touto etapou Matasové tvorby se nabízí srovnání s umělkyněmi pracujícími s vlastní tělesností, s otiskem a s křehkou existenciální podstatou svých děl – s Evou Kmentovou, Evou Hesse nebo Alinou Szapocnikow.

Utužující se normalizace, nemožnost vystavovat a existenční potíže donutily umělkyni opustit esteticky působivou, ale finančně i prostorově náročnou metodu tvorby objektů z pryskyřice. Pragmaticky se navrátila ke komorní grafice a k experimentům s papírem v práci s litou papírovinou nebo vrásněným papírem a reliéfními tisky v samostatných listech i v cyklech Doteky (1977–1979) nebo Zastavený pohyb (1979–1980). Haptické, čistě bílé listy papíru deformované pod neviditelným tlakem a dotykem prozrazují vnitřní, psychické i fyzické pnutí. Tvůrčí přetlak a potřebu vystavovat Matasová v roce 1974 vyřešila na tehdejší dobu ojedinělou akcí na českobudějovické Malé scéně. Ve scénickém představení Pohybová akce k hudbě E. Varése obnovila svůj dětský zájem o tanec v doprovodu s hudbou, zvukem a hrou stínů.

Osmdesátá léta se v Československu nesla v duchu pomalého uvolňování poměrů a touhy se po období separace opět přirozeně mezigeneračně sdružovat. Matasová se v roce 1982 – ve společnosti dalších solitérů – sešla s mladšími umělci a umělkyněmi na neoficiální výstavě Setkání na tenisových dvorcích. V tomto období tvořila ze syntetické pryskyřice nebo lněné hmoty křehké ploché objekty jako například Zátěž (1984–1986), Porušení (1985–1986) nebo také sérii Dialogů (1986–1987), ve kterých můžeme tušit mentální spřízněnost s tvorbou Adrieny Šimotové. Zlom přišel mezi lety 1987 a 1988, kdy svými, do té doby převážně dvojrozměrnými, objekty začala zasahovat do prostoru a začala pomocí svých objektů z lněné papírové hmoty vytvářet site-specific instalace. Tou úplně první byla instalace papírových objektů ve fotogenickém, vyhořelém Veletržním paláci. V roce 1989 následovala monumentální Situace I se zapojením zvuku vytvořeným Alvinem Lucierem.

Ihned po sametové revoluci dosáhla Matasová za léta nuceného mlčení satisfakce, a to v podobě místa pedagožky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru prostorové tvorby, textilu a alternativních technik, kde k jejím prvním žákům patřil Jiří Černický nebo Pavel Kopřiva. Byly to právě ony alternativní techniky, které zvídavou umělkyni okouzlily a které záhy začala pojímat do své práce. Nejvýrazněji se u ní uplatnil zájem o počítače a jejich možné využití. Díky novým metodám se její objekty začaly rozpohybovávat – ještě chvíli sice setrvala u lněné hmoty, postupně ji však vyměnila za kov nebo zrcadla. Kinetismus do její tvorby vnesl nové impulsy, vůbec poprvé mohla pohyb skutečně iniciovat – a nejen metaforicky ztvárňovat – jako v cyklu Pohyb a zastavení (1989–1990), v němž pomocí materiálu uchovává prchavost gest a pohybů. Vedle toho se začala zajímat také o video, což vyústilo v monumentální videoinstalace, kterým se věnuje dodnes.

Matasová se ve své tvorbě po roce 1989 – i díky pokroku v technice a její dostupnosti – mohla definitivně otevřít novým možnostem, a využít tak bez překážek své přirozené rozkročení mezi různorodé výrazové prostředky a média. Díky tomu vzniklo několik monumentálních kinetických objektů v prostoru, jejichž pohyb byl naprogramován počítačem. Těžké materiály, jako je kov, kombinovala s elastickou blánou a s laserovými nebo ultrafialovými paprsky. V roce 1997 vytvořila soubor světelněkinetických objektů Skryté podoby, jež znejišťují divákův hluboce zakořeněný přístup ke – po staletí– statickému obrazu. Instalace sestávala ze zavěšených objektů, které na divákovu přítomnost reagovaly tak, že se začaly nepatrně hýbat, a tím i proměňovat.

Otázka interaktivity a stírání hranic mezi dílem a divákem se objevuje i v  dalších instalacích a objektech umělkyně, ve kterých figurují zrcadla, díky nimž se divák stává jak součástí díla, tak i jeho pozorovatelem. Tak tomu například bylo v objektu Iluminace – Čeření z roku 2005, který byl vytvořen pro výstavu Noční hlídka srdce. Výstava k 100. výročí narození Vladimíra Holana v Letohrádku Hvězda. Její snahou bylo zpracovat prostor komplexně, doslova se vším všudy, tj. od světla a pohybu přes zvuk až po pocity, se kterými bude divák odcházet.

Od roku 2008 se Matasová věnovala především performanci, jako v cyklech Čechy leží u moře a Mluv ke mně (obojí 2008) nebo Jak si usteleš (2010–2014). V poslední době pak vytváří videa se společenskými přesahy, jako jsou např. Každý jsme někdy přísahali (2019) nebo Každý se někdy chtěl dotknout jsoucnosti (2019–2020). V roce 2022 měla Matasová svou první retrospektivní výstavu Metasystémy v Galerii středočeského kraje v Kutné Hoře, ke které vyšla i knižní monografie Mezičas komplexně zpracovávající její celoživotní dílo.

1989
Reliéfní stěna Zastavený pohyb, keramika, 1989, vstupní hala Fakultní nemocnice, Praha Motol

1988
Reliéfní stěna, keramika, 1988, Fakultní nemocnice, Praha Motol

1987
Dekorativní stěna Pohyb/Země, Voda, Vzduch, sádra, 1987, vstupní hala Hotelu Poprad, Ústí nad Orlicí

1984
Dekorativní stěna Strom, keramika, 1984, tržnice, Kladno

1982
Reliéfní stěna Zřídlo, sádra, 1982, Jánské Lázně

1981
Plastika Živočišní říše, vápenec, 1981, obchodní centrum, Kladno

1979
Reliéfní stěna, Kubánské kulturní středisko, sádra, 1979, Národní třída, Praha

1977
Plastika Sepětí, pískovec, 1977, před Kultirním domem, Beroun

1976
Fontána Trojice, vápenec, 1976, atrium areálu Eden, Beroun

1975
Sluneční hodiny, vápenec, 1975, Kladno

1973
Fontána, kov, 1973, Neratovice
Plastika Dotek, plast, kámen, 1973, sídliště Hornoměcholupská, Praha

1968
Dekorativní stěna, mramor, 1967–1968, obchodní centrum, Beroun

1967
Znaky v prostoru, beton, 1966 – 1967, vstup do areálu Spolana Neratovice

2022
MORGANOVÁ Pavlína, PACHMANOVÁ Martina, MAREŠOVÁ Veronika, KOLEČEK Michal, Adéla Matasová: Mezičas/Meatime, GASK, 2022
KOLEČEK Michal, MAREŠOVÁ Veronika, Adéla Matasová: Metasystémy/Metasystems, GASK, 2022

2019
KRATOCHVÍL Jen, Adéla Matasová: Interface 2014-2017, VŠUP, 2019

2008
Fiala Jiří, MACHALICKÝ Jiří, KOTÍK Charlotta, Adéla Matasová, Gallery, 2008

2001
PACHMANOVÁ Martina, KOTÍK Charlotta, Adéla Matasová: Fiktivní projekty, Galerie Václava Špály, 2001

1989
PÁNKOVÁ Marcela, Adéla Matasová: Instalace, ÚKDŽ, 1989

1988
PÁNKOVÁ Marcela, HONŽÍK Karel, Adéla Matasová, Reliéfy, Letohrádek Ostrov, 1988

1982
KŘÍŽ Jan, Adéla Matasová, Galerie ve věži, Mělník, 1982

1971
KŘÍŽ Jan, Adéla Matasová, Galerie umění Karlovy Vary, 1971

ČECH Viktor, Metabolismy zkušeností, Art Antiques, 5, 2022, s. 82 – 83

FIALA Jiří, Pohyb a otisk myšlení, 70, 7, 1991, s. 418