Adéla Součková

Adéla Součková se řadí mezi ty umělce, pro něž je sice zásadní vztah k figurativní a vůbec výtvarné tradici médií malby a kresby, současně jsou však schopni svou tvorbu artikulovat napříč intermediální situací současného umění.  Obrazy, kresby, performance a instalace této umělkyně prostupuje komplexně chápaná poetika spojená s řečí symbolických referencí i s momentem zviditelnění výtvarného a fyzického gesta. Tvorba této absolventky pražské Akademie výtvarných umění a drážďanské Hochschule für Bildende Künste, je příznačná svojí nezaměnitelnou vyhraněností.

Její starší tvorbě dominuje malba, v níž autorka rozvinula symbolickou řeč spojující archetypální odkazy a otázku ženské identity či tělesnosti s přírodními motivy. Její původně hutná malířská modelace se postupně posunula směrem k osvobození linie a zdůraznění kresebného gesta, odehrávajícího se však stále na popředí malby. Postupně se objevily i další polohy zkoumající možnosti výtvarného gesta, například v podobě čínskou malbou ovlivněné práce s tuší (cyklus Tušová malba, 2013). Původně svou komplexností až staré umění připomínající ikonografie se postupně zjednodušila jen na několik výrazných motivů (například motiv lesa, jednorožce či jelena) a témat (zajímavý je okruh děl pohrávajících si s otázkou narcismu). Kresba hraje v tvorbě umělkyně čím dál tím větší roli a stává se univerzálním nástrojem umožňujícím rozšířit její aktivity směrem k dalším způsobům prezentace. Někdy se pojí i s použitím textu. Je tomu tak i v autorské knize Atlas podkožních zážitků (2012), kde se projevil její zájem o svět snů a zmíněnou archetypální symboliku.

Ve své novější tvorbě Adéla Součková vystupuje se svou kresbou i mimo plochu plátna a obrazu a realizuje ji i na stěnách galerií. Kresba zde často není jen výsledným dílem ale i performativním procesem, k čemuž přispívá i využití křehkých technik uhlu či křídy (Poslední soud, 2014). Kreslící autorka zde vstupuje do díla se svým v prostoru rozprostřeným tělem a jeho akcí. Někdy také po sobě zanechává stopy svého gesta (rozmáznutí) i tělesnosti (často se opakující motiv ruky). Tyto performativní tendence se projevují nejen v rámci kresby ale i přímou prací s aktivitami (performance Bělení prádla, 2013) či s mluveným slovem. I v oblasti klasičtěji chápaných obrazů dochází k posunu, když je akcentována materiálnost a procesuálnost výtvarného gesta. Pomalované či pokreslené plátno může být současně prostěradlem či ubrusem, projekcí či podsvícenou blánou (výstava Starci u pramene, 2015).

Současně vstupuje do autorčiny tvorby i nová tématika, vázající se ovšem i na její starší ikonografii. Je jí konfrontace světa přírody, předmětů a bezprostřední tělesné zkušenosti s hmatatelnou virtualitou našich každodenně používaných digitálních interface. I když je zde patrná její reakce na v dané umělecké situaci již poněkud okoukané a módní téma „Postinternetu“, umělkyně k němu dokáže přistupovat neotřele v rámci svého individualizovaného tvůrčího uvažování. Její zkoumání se posouvá i do oblasti ekologické tématiky a pozice člověka mezi technologií a přírodou. Zajímavé je zde již spojení tohoto s rukodělnou výtvarností a přírodní mystikou přítomnou v její tvorbě. (výstava Hry V globus, 2015).

Pozice Adély Součkové je pozicí výrazného solitéra, který dokázal spojit tradiční roli výtvarného umělce a své až outsiderské mystiky se zapojením aktuálních témat a forem současného umění, ale také literaturou a symbolickou imaginací podnícené uvažování s intenzitou výtvarného, fyzického a performativního tvůrčího gesta. 

Knihy:

2014 Questions, Divus, Praha2013 Atlas podkožních zážitků, s Nikolaou Čulíkem, Nakladatelství AVU a Ausdruck Books, Praha