Alena Foustková

Alena Foustková na sebe upozornila v roce 2010 v pražské Galerii kritiků tím, jak nově reflektovala povahu jazyka a textu v naší skutečné současné komunikaci; na to, co jsme před dvěma či třemi desetiletími vnímali jako novou estetickou informaci – ať v podobě kolážových zásahů do textů, uplatnění písma či různou podobu autorských knih – se stále více dostává do rozporu se „světem kolem nás“, s tím, jak nás přehlcuje svět reklam a zbytečných pseudoinformací.

V Blansku (duben 2011) se v první části výstavní kolekce věnovala fenoménu, jenž shledává z hlediska současného světa jako příkladně ambivalentní pro tuto naši situaci: čárové kódy. Umožňují zviditelnit mnohé z onoho stále více nás zahlcujícího světa konzumu - symptomaticky nejdříve vyšlapala zvolený „kód“ v blízkosti svého pražského bydliště, jež je vnímáno jako místo dnešních úspěšných a tak rozehrála jemnou konceptuální pochybnost či (sebe)ironii. Postupně různými způsoby zviditelňovala celou onu velkou ambivalentnost čárového kódu: je to krásná, ryze geometrická struktura, vlastně minimalistická, ovšem právě její uplatnění je nesmírně ambivalentní … V každé podobě sestav linií objevíme jistě evidentní kvality estetické, ovšem její utilitární funkce je naprosto jiná: ještě více rozšiřovat onen svět konzumu do nových sfér a teritorií, ať v zeměpisném prostoru nebo v nově zvolené oblasti. Někdy je konfrontuje s malbou, jindy je sestavuje z několika knížek na malé poličce, nejmonumentálnější podobu dostávají v prostorové skulptuře sui generis, vytvořené z kartónových obdélníkových boxů … Jejich nové sémantické i estetické kvality se ukáží jedinečně při jejich mnohonásobném plošném převrstvení, což je tématem monumentální čelní realizace z fólie v prvním sálu. Tak vnesla Alena Foustková čárový kód jako nový, aktuální, ale především nesmírně ambivalentní fenomén do naší současné výtvarné kultury. V druhé místnosti rozehrává ještě dál možnosti vlastnoručně artikulovaných autorských knih – do podoby knihy svázané bílé papíry někdy vytrhává, mačká, jindy je jen propojuje jedinou linií. Hlavním exponátem tady je ovšem instalace v čele: umělkyně ve skoro meditativní (nebo skoro vězeňské ?) klauzuře vystřihovala ze všech typů novin, které nás obklopují, příslušné formy a vlastnoručně z nich lepila papírové pytlíky (!!!), zavěšené na háčky opět do jakési minimalistické struktury … Ovšem tady je interakce s divákem ještě podstatnější : všichni jsme také byli vyzváni, abychom si uvědomili nejen estetické kvality, ale především sémantiku zvolené sekvence sdělení:

a potom jsme to, které nás nejvíce popudilo či překvapilo, svým dechem nafoukli a pořádně s ním práskli … Již brzy po vernisáži začaly přibývat tyto destruované podoby původní struktury. Umělkyně tak nyní vnesla do našeho umění zase ambivalentní povahu oněch informací, jež nedokážeme ignorovat, a dovolila nám rozehrát alespoň systémem pars pro toto možnost, některou z nich násilně destruovat … Brzy po úvodním programu vernisáže se začalo ozývat toto bouchání - takže i tady evidentně umělkyně sáhla na jeden z citlivých fenoménů světa kolem nás. Tak postupně objevuje Alena Foustková nové fenomény, které vždy měly i svou estetickou a komunikační kvalitu, ale stále více se stávají ambivalentními či vysloveně nepříjemnými našemu obyčejnému zdravému občanskému povědomí.

Jiří Valoch

Ilustrace, grafika

2002 K. Räber, Infusion gegen die Traurigkeit, Švýcarsko - grafická úprava a ilustrace obalky

2000 W. Saroyan, Bláznivost v rodině, Argo - grafická úprava knihy a ilustrace

1982 Jar. Seifert, Pocta Vladimíru Holanovi - originální tisky suché jehly, bibliofilské vydání