Aleš Růžička

Díky námětům části jeho tvorby bývá řazen k malířům krajinářům, což je pojem, který může vyznívat poněkud archaicky, jako něco, co patří především konci devatenáctého století. V Růžičkově podání je však příroda trvalou paralelou života člověka a jeho součástí. Krajiny, a především pak květiny, v jeho obrazech odráží životní situace, emoce a pocity. Příroda, hlavně ta kultivovaná člověkem, je pro něj zásadním námětem, ačkoliv v jeho tvorbě se objevují i čistě figurativní díla. Například v cyklu obrazů „Výjevy mého nadržení“ z roku 2003, zobrazuje erotické scény, ve kterých se objevují nahé ženy a rohatí pokušitelé. Jako podklad pro tuto sérii používá dřevěnou podložku, přičemž kresba dřeva je příležitostně přiznanou součástí výjevu a stává se tak určitou krajinnou složkou, která se vkrádá i do těchto, námětově odlišných, děl.

V sérii „Parků“ se Růžička opět vrací ke krajinomalbě, kterou studoval na AVU v ateliéru Františka Hodonského mezi lety 1995 a 1997. Že je mu krajinářství více než blízké, dokazuje v opakovaných motivech okrasných zámeckých zahrad například z Bechyně nebo Hadce. Prostředí jižních Čech, kde Růžička vyrůstal, formovalo od mládí jeho vztah ke krajině. V cyklu s motivy z parků ukazuje zákoutí, která i skrze volenou kompozici působí tajemným, symbolistním dojem. Detailněji se na kompozici zaměřuje v zátiších, nejprve s převažujícími rostlinnými motivy, později nachází inspiraci stále častěji také v běžných předmětech denního užívaní, které se nacházejí v jeho domácnosti. „Portrétuje“ tak konvici, okno, papuče, závěs nebo deku (samozřejmě s květinovým motivem). Domácí zákoutí působí záhadným až dráždivým dojmem a převrací pohled na obyčejné věci. Na nečekaných místech se objevují překvapivé pohledy a známé objekty získávají nový význam, rozměr. Vadnoucí pokojová květina je náhle součástí zátiší vanitas upomínající na pomíjivost všeho. K parafrázi barokních zátiší i rokokových krajin používá Růžička současných kulis.

Osobní pohledy do domácnosti korespondují s Růžičkovým přístupem k malířství. Malba je bezprostřední součástí jeho života. Je mu prostředkem k vyjádření i zachycení nejintimnějších prožitků či důležitých životních okamžiků („Svatební cesta“, „Svatební noc“). Systematicky pracuje v cyklech a sériích a vytváří tak jakási pomyslná alba a herbáře malovaných květin.

Motiv květů se prolíná celou dosavadní tvorbou Aleše Růžičky. Nomen omen chtělo by se podotknout. Postupně od venkovních květin v parcích přešel ke květinám pokojovým, od kytic ve vázách, ke květinám na hrobech a od nich zase k pouťovým papírovým růžím. Květiny, které jsou symboly výročí, jak těch šťastných, tak těch vzbuzujících úzkost a obavy, zaujímají v Růžičkově tvorbě výsadní postavení. „Hřbitovní kvítí“ je jedním z jeho nejširších souborů. Funerální propriety kombinované s květy v celofánech, položených na hrobech, či u fotek zesnulých, v sobě spojují veselou barevnost s tíživou připomínkou lidské smrtelnosti. Opakem se zdá být cyklus květin z poutí, i když svojí okázalostí se mnohdy blíží těm smutečním. Veselost však převažuje, papírové květy na špejlích doplňují perníková srdce a nápisy Z Lásky.

Také v cyklu „Bábovičky“, který rozšiřuje Růžička zejména v posledních dvou letech (2012-2013), je znatelná určitá lehkost. Zobrazené bábovičky (dorty) z písku mu vytváří jeho malý syn, i proto často evokují lahůdkářské pamlsky nazdobené květy. Naddimenzovaný formát sice neodpovídá reálným rozměrům, ale zcela zapadá do tvorby tohoto malíře, který zdánlivým drobnostem věnuje velké pozornosti i prostoru.

Souběžně s tímto cyklem pracuje Růžička na sérii Stolů. Zpracovává zde motiv zátiší- stůl jeho otce, na kterém každý měsíc až téměř rituálně obměňuje výzdobu a přestavuje předměty kolem fotografií již zemřelých členů rodiny (oba dědové). Otcův „domácí oltář“ je tak zaznamenán na 12. obrazech. Vzniká zde jasná paralela mezi cykly Hřbitovních květin a zobrazením zcela osobního rodinného místa.

Aleš Růžička absolvoval na pražské Akademii výtvarných umění v roce 2002. Během svého studia prošel celkem třemi malířskými ateliéry (František Hodonský, Antonín Střížek, Michael Rittstein). Médiu malby zůstává věrný a je znát, že je mu zcela vlastní. Barvu nanáší často v silných vrstvách, které někdy působí až trojrozměrným dojmem, přesto neopouští tradiční plochu plátna.

Aleš Růžička, Obrazy/Paintings 1997-2007, katalog výstavy, Zlín, 2007

Horňáková, L.: IV. Zlínský salón mladých, katalog výstavy, Zlín, 2006

Jantarová cesta, IV. malířské sympozium, katalog výstavy, Hradec nad Moravicí, 2005

Tetiva, V.: Ve vlastní šťávě, katalog výstavy, České Budějovice, 2005

Bařinková, D.: Diplomanti AVU, katalog výstavy, Praha

Tetiva, V.: Ateléry, katalog výstavy, České Budějovice, 2000

Aleš Růžička – Rosa Dolorosu, katalog k výstavě, 2009

Aleš Růžička – Crep´n´Roll, katalog k výstavě

Drury Richard, Pocta Bohuslavu Reynkovi, text katalogu, 2010

Drury Richard, Věčná pomíjivost, text katalogu, 2009

Šiklová Lucie, Rosa Dolorosus, text katalogu Rosa Dolorosus, 2009

Mikš František, Růže bolestná Aleše Růžičky, text katalogu Rosa Dolorosus, 2009

Drury Richard, text katalogu Mini UB, 2009

Rezler Aleš, VIII sympozium F.Jeneweina v K. Hoře, text katalogu, 2008

Tetiva Vlastimil, Skrytý autoportrét (Samozřejmost rozmanitosti), text katalogu k výstavě Autoportrét, AJG v Hluboké nad Vltavou, 2008

Mikš František, Proglas 2/2008, výtvarník čísla

Vaňous P., Růžička ve Zlíně, A 2, text k samostatné výstavě „Obrazy 1997- 2007“, Dům umění ve Zlíně, 2007

Horňáková V., Obrazy 1997 – 2007, katalog k výstavě, 2007

Horňáková V., Rozhovor s A.R., PROSTOR ZLÍN, 3/2006

Pesch M., Spolu (se Šárkou Zadákovou), Galerie XXL v Lounech, ATELIÉR, 2005

Vaňous P., Přetlaky Aleše Růžičky, TVAR, 2004

Tetiva V., III. Zlínský salon mladých (katalog k výstavě), 2003

Bařinková D., Diplomanti AVU (katalog výstavy), 2002