Aleš Veselý

Začátky Aleše Veselého jsou spjaty s informelem – lokální verzí mezinárodní poválečné abstrakce. Z odlišných pozic k ní na konci 50. let dospělo hned několik umělců různých generací. Své objekty-obrazy vytvářel z nevýtvarných materiálů (plechy, textilie, staré rámy), které propojoval laky, pálil let lampou, a tím zachovával nebo ještě zdůrazňoval jejich syrovost. Zprvu byly velmi podobné práci jeho souputníků z mladší vrstvy informelu, velmi brzy však jeho tvorba dostala nezaměnitelnou podobu.

Základními motivy se staly jednak ostny a bodce, které z jeho objektů vystupují, jednak pukliny, připomínající otevřené rány; podle nich autor tyto práce přímo nazval Stigmatické objekty. To vše vytváří dojem, že tyto objekty prošly bolestivým procesem jakési očistné spirituální transmutace. Ten je zčásti destruoval a zároveň zcela proměnil, zduchovnil matérii, z níž jsou vytvořeny, takže přes veškerou syrovost působí jako staré a vzácné relikvie. O něco pozdější Enigmatické objekty či Enigmata svou adjustací na tyčích připomínají náboženské či válečné korouhve a díky symetrii, vertikálně odstupňovanému členění a zlacení mají jistý hieratický ráz, který opět spojujeme s náboženskou a vojenskou symbolikou. Dnes bychom si je dokázali představit jako odznaky nějakého temného vévody ze současných fantasy filmů, usilujícího za pomocí magie a brutální moci ovládnout svět.

To platí i pro antropomorfní svařovanou plastiku Židle Uzurpátor (1964), v níž už je akcentován jen onen symbolický prvek temné síly a moci. Tato socha mu přinesla i první významné uznání, když za ni v roce 1965 získal na IV. bienále v Paříži Cenu kritiky. Ostatně celá Veselého tvorba tehdy směřovala k imaginativním a fantaskním polohám. Vrcholem této etapy byl monumentální Kaddish, který spolu s dalšími sochami vytvořil v roce 1967 v rámci Mezinárodního sympozia prostorových forem v Ostravě. Možnost pracovat v tomto jedinečném prostředí jej natolik zaujala, že zde zůstal i po jeho skončení. I zde má název sakrální rozměr: během sympozia mu zemřel otec a on pak sochu nazval podle židovské modlitby za zemřelé.

V r. 1969 byl Kaddish převezen na výstavu Socha a město do Liberce, kde za něj autor získal Cenu M. Brauna 1. stupně. Další ze soch podobného ražení je tři metry vysoké Memento (1968), zamýšlené jako přípravná studie desetkrát větší, nikdy nerealizované sochy pro Památník Terezín. Zde se již objevuje motiv zavěšeného břemene, který předznamenává jeho následnou tvorbu.

Na konci šedesátých let byl Veselý úspěšným sochařem, který měl nakročeno do mezinárodního kontextu. Tehdy však přišel osudový zlom. Proměna společenských poměrů po srpnu 1968 a také závažné důvody osobní jej přivedly k tomu, že se na dlouhou dobu stáhl do soukromí. V opuštěném a rozpadlém statku ve Středoklukách nedaleko od Prahy začal postupně budovat ateliér pro svou monumentální tvorbu, jejíž výsledky rozmisťoval v jeho exteriérech, takže tu vytvořil jeden velký sochařský environment. Jeho tvorba si udržela monumentální měřítko a výraz. Začíná pracovat s nalezenými předměty (postele, židle, vozy), ponechává jim patinu stáří a rozpadu a posouvá je k existenciálnímu výrazu.

Později na přelomu 70. a 80. let do jeho sochařství vstoupily i samotné fyzikální síly v podobě tíže obrovitých balvanů, kmenů a kovových plátů či napětí velkých pružin. Jeho kyvadla, kružidla či závaží se odpoutávají od tíživé existenciální tematiky spjaté s dobou svého vzniku směrem k hlubším archetypálním obsahům. Od počátku 90. let pak přibylo další takovéto téma – brána. Paralelně vytváří návrhy monumentálních, někdy až utopických projektů landartového charakteru zejména pro pouštní prostředí.

Po roce 1989 se Veselý dočkal plné rehabilitace. Stal se profesorem pražské akademie, uspořádal velké výstavy (Pražský hrad) a realizoval několik soch po celém světě. Zároveň jej provázela jistá smůla - Kaddish nikde nezakotvil natrvalo, byť s ním už na začátku 90. let počítal architekt Masák pro dvoranu nově rekonstruovaného Veletržního paláce; Skála pro jednoho, jedna z jeho vůbec nejpůsobivějších soch, se po nezdařeném nákupu do soukromé sbírky rozbila při nakládání při převozu na Klenovou, kde měla být trvale osazena v tamním sochařském parku; a nerealizovala se ani monumentální vstupní socha před galerii v jezuitské koleji v Kutné Hoře. Realizace se zatím nedočkal ani Kadesh Barnea Monument v Izraeli. Uprostřed Negevské pouště se měl tyčit dvanáctimetrový monument, tvořený mohutným kamenným blokem trojúhelníkovitého tvaru o váze téměř 500 tun posazeným ve výšce na nosné konstrukci z nerez oceli opět ve tvaru trojúhelníku tak, že dohromady by oba tvary tvořily Davidovu hvězdu. Zatím však zůstalo u pouhé inaugurace celého projektu na místě samém v roce 1997 za přítomnosti tehdejších prezidentů Havla a Weizmana. I po roce 2000 však autor s obdivuhodnou vitalitou pokračuje ve své tvorbě. V roce 2009 prezentoval v urbánním prostředí historické Litomyšli sérii monumentálních objektů, v nichž nově pracuje se zrcadlením v plátech dokonale vyleštěného nerezového plechu.

Sochy ve veřejném prostoru:

2008 Holocaust Memorial, před bývalou synagogou v Kutné Hoře, kámen, nerez ocel, železo, 200 x 200 x 200 cm

1998-2001 Chamber of Light, Europos Parkas, Vilnius (Litva), železo, ocel a balvany, 777 x 430 x 430 cm

1999 Messenger, Sculpture Park, Wijk aan Zee (Nizozemí), ocel a balvany, 530 x 376 x 609 cm

1996 Memento, socha z roku 1968 permanentně umístěna ve městě Vernay (Nizozemí), nerez ocel, v. 450 cm

1995 Magen David, Památník Terezín, nerez ocel, pobronzované železniční koleje, balvany, v. 560 cm

1994 Doublebench, Faret Tachikawa, Tokyo, nerez ocel, diorit, 240 x 240 x 70 cm

1988 Testimony, socha z roku 1968 permanentně umístěná v Olympijském parku v Soulu, nerez ocel, v. 280 cm

1980 Ten - Onen, svařovaná socha z nerez oceli před školou Ed. Sprangera, Hamm (Německo), v. 12 m

1979 Iron Report, městský park, Bochum (Německo), soubor tří železných soch, I. 750 x 900 x 220 cm, II. 330 x 360 x 180 cm, III. 280 x 220 x 110 cm

1973 Trouba z Jericha, Nové Sedlo u Karlových Varů, nerez ocel, 210 x 390 x 230 cm

Katalogy samostatných výstav od roku 1992

Netopil, Pavel; Pleskot, Josef; Slabá, Jolana; Rousová, Hanna; Veselý Aleš; Zadrobílek, Vladislav. Aleš Veselý v prostorách Josefa Pleskota. Litomyšl. 2009

Veselý, Aleš. Nové projekty a starší objekty. Plzeň: Západočeská galerie, 2007.

Machalický, Jiří; Zdeno Pavelka. Aleš Veselý – Vybrané práce z let 1959 – 2005. Praha: 2006.

Hájková, Michaela. Aleš Veselý – Three Gates. Praha: Židovské Museum, 2005.

Carosso Fine Arts. Veselý Aleš - Infinite Point. New York: Carosso, LLC, 2003.

Hájková, Michaela; Veselý, Aleš. Hora hor – Pouštní projekty Aleše Veselého, Praha: Židovské muzeum, 2003.

Kober, Rudolf; Linder, Gerd. Utopie und Reflexion: Bad Frankenhausen: Panorama Museum, 2000.

Hlaváček, Josef; Lowenstein, Tom; Nešlehová, Mahulena; Raimanová, Ivona; Restany, Pierre; Šmejkal, František; Veselý, Aleš – Obsese-realita-utopie. Hradec Králové: Galerie moderního umění, 1998.

Kotík, Charlotta; Messer, Thomas; Raimanová, Ivona. Aleš Veselý – Point of Limit, Praha: Správa Pražského hradu, 1992.

Knižní publikace a katalogy souborných výstav od roku 1992

Schonberg, Michal. Projdi tou branou! Rozhovory s Alešem Veselým. Praha: Torst, 2006.

Kolektiv autorů. České ateliéry. Praha: Art CZ, 2005.

Schonberg, Michal. Walk through that gate! Conversation with Aleš Veselý. Praha: Torst, 2005.

Potůčková, Alena. Exprese, Praha: České museum výtvarných umění, 2005.

Juříková, Magdaléna. Šedesátá. Praha: Galerie Zlatá Husa, 2004; 380-391.

Mládková, Meda; Machalický, Jiří. Práce na papíře. Praha: Museum Kampa, 2003.

Primus, Zdenek. Umění je abstrakce. Praha: Kant, Arbor Vitae, 2003; 96-99.

Nešlehová, Mahulena. Poselství jiného výrazu. Pojetí “informelu” v českém umění 50. a první poloviny 60. let, Praha: Ústav dějin umění AV ČR/Art et fact, 1997; 47, 48, 55-57, 59, 66, 116, 145,, 150, 151, 154, 173, 174, 177, 184, 193, 238-240, 245-247, 249, 258, 260, 262-264, 266, 269, 271, 272, obr.: 3, 52, 53, 147-149, 172, 185-187.

Šmejkal, František. České imaginativní umění, Praha: Galerie Rudolfinum, 1996; 385, 414, 417, 427-434, 455, 471, 554, 581, repr.: 427, 430, 431, 520, 552, 553, 554.

Potůčková, Alena. Umění zastaveného času. Česká výtvarná scéna 1969 – 1985, Praha: České museum výtvarných umění, 1996..

Kimura, Mitsuhiro; Kitagawa, Fram. A “New Century” for City and Public Art. Faret Tachikawa Art Project, Tokyo: Gendaikikushitsu Publishers, 1995.

Judlová, Marie. Ohniska znovuzrození.České umění 1956 – 1963. Praha: Galerie hlavního města Prahy/ Ústav dějin umění AV ČR, 1994; 10, 114, 154, 192, 292, 303-304, 325-326, obr.: 114-117, 184-187

Restany, Pierre. Visionaire de la modernité industrielle. Praha: Galerie Pallas, 1994.

Čiháková-Noshiro, Vlasta. Archetypy, Praha: Mánes, 1993.

Feddersen, J. Soft Sculpture and Beyond. An International Perspective. (East Roadsville, Australia, 1993); 9, 158-161.

Wittlich, Petr. „Situace 92”. In: Situace 92, Praha, 1992.