Alžběta Bačíková

Podle autorek antologie The Greenroom: Reconsidering the Documentary and Contemporary Art (2009) Hito Steyerl a Marie Lind se dokumentární formy objevují ve vizuálním umění vždy ve chvíli určité politické nebo sociální krize. V úvodu ke knize pak zmiňují tyto momenty: reformistická dokumentární fotografie ve 30. letech, rozmach filmové eseje v 70. letech a výrazný vzestup experimentů s dokumentární produkcí na přelomu tisíciletí. Co se týče současné situace, Steyerl a Lind si všímají především nedůvěry umělců k rostoucí privatizaci masmédií a ke škrtům ve veřejných dotacích a zabývají se jejich potřebou zpochybňovat objektivitu předložených obrazů a informací v současných zpravodajských nebo dokumentárních záběrech.

Od textu Steyerl a Lind – podobně jako od Documenty 12 (2002), kterou připravil Okwui Enwezor a jež se stala vlajkovou lodí dokumentarismu v umění – uplynulo již mnoho let. Proto se nabízí otázka, jak dnes tyto události souvisejí s tvorbou Alžběty Bačíkové, již má následující text představit? Jak lze nově zhodnotit dokumentární strategie, a tudíž i různé přístupy k tomuto tématu? A jak se svět od té doby změnil?

Co když však půjdeme proti logice postupného vývoje a popřeme, že je třeba hledat něco takového jako „nový dokumentarismus“? Co když se v současném umění mísí různé formy dokumentarismů od dokumentární fotografie přes videoeseje až po filmy, které analyzují obraz a proces objektivizace pravdy? S ohledem na aktuální Documentu 14, která se koná právě v době, kdy vzniká tento text, lze říci, že v současném umění se všechny tyto rozmanité postupy doplňují a překrývají  – mnohdy klasické dokumentární filmy střídají videoeseje nebo fotografie doprovázené informačními texty, mluvící hlavy zase přecházejí do digitálně upravených obrazů a naopak. Dokumentarismus splynul s fikcí a fikce se stala součástí reality.

Jednotlivé přístupy dnes není třeba hierarchizovat, co však zůstává, je zájem o vytváření samotného obrazu, zůstává zde snaha uchopit postupy, skrze něž poznání o konkrétních událostech, činech, lidech či faktech vzniká. Což je ostatně cesta, kterou naznačuje právě tvorba Alžběty Bačíkové. Ta se aktuálně věnuje především zkoumání dokumentárních strategií v současném uměleckém videu, které tvoří jádro jejího doktorského výzkumu na FaVU v Brně, zájem o toto téma je však patrný již v jejích starších dílech. V posledních dvou letech se pak do středu její pozornosti dostal dokumentární portrét, s jehož různými polohami autorka ve svých videích experimentuje.

Primárním nástrojem, skrz který Bačíková přistupuje k realitě, zůstává kamera, zprvu statická, zachycující předem rozestavěnou scénu (resp. situaci dvou či více protagonistů), později pohyblivá a voyeurská. Přibývá také více obrazových plánů, které děj videa dynamizují a jež autorka skládá do jakési koláže. Porovnejme si například snímek Talk & Twerk z roku 2014 s „dokumentem“ Hrdinové, jenž se stal ústředním dílem samostatné výstavy v Galerii Jelení na jaře roku 2017. V prvně jmenovaném díle se potkává učitelka rétoriky s tanečnicí twerku, přičemž kamera zaznamenává, jak jedna protagonistka učí tu druhou své umění. Jednoduché prostředí taneční tělocvičny se za celou půlhodinu nezmění, střídá se jen způsob promluvy, pohybu, přístupu. Pod linkou, jež zkoumá samotnou povahu umění rétoriky nebo akcentuje erotickou tělesnost twerku, se vyjevuje další vrstva: rétorická cvičení diváka postupně přesvědčují o jakési absurdní politické roli twerku. Pokud abstrahujeme jednotlivé typy promluvy, můžeme si povšimnout vzájemné provázanosti těla a jazyka (slova) a toho, jak se navzájem podporují. Kamera obě ženy zaznamenává staticky, mění se pouze její umístění v prostoru tělocvičny.

Oproti tomu snímek Hrdinové se zaměřuje jen na jednoho protagonistu – Edu, kterého divák či divačka poznává jako dělníka v továrně na pneumatiky a jako bojovníka kung-fu. Kameru zde Bačíková používá jako nástroj pronásledující Edu při jeho každodenních činnostech. Sleduje jeho pohyby, vyřezává detaily, rozostřuje divácký pohled. Umělkyně zde zároveň pracuje s dynamickým střídáním obrazů a záběrů, které se podporují a asociativně prolínají. Do videa také záměrně vsazuje snadno rozpoznatelné stereotypní dokumentární formy: jsou zde přítomny určité prvky jako třeba postupný nástup s pohledem do ulice a instrumentální hudbou, které v sobě máme díky televizním dokumentům hluboce zažité. A jsou to právě tyto prvky, pomocí nichž autorka formuluje svou otázku vracející se v průběhu celého videa: Jakým způsobem se konstituuje protagonistova (filmová) subjektivita skrze formu dokumentárního pohledu?

Bačíková stanoví situaci – ve videu Hrdinové nechává Edu napsat povídku o čínské feministické hrdince, v Korespondenci (2016) zase snímá muže, gigola, jak čte předem napsaný milostný dopis – a protagonisté na ni odpovídají. Otázkou zůstává, nakolik zde ještě můžeme hovořit o dokumentárním videu či filmu. V tom ale spočívá trik. Nejde totiž ani tak o dokumentární film, jako spíš o film o dokumentu.

Další důležitou polohu tvorby Alžběty Bačíkové představuje spolupráce – např. na samostatných akcích a videích s Barborou Švehlákovou (Jednou budem dál, 2014 a Dům, 2016) nebo na výstavách s Lucií Rosenfeldovou a Martinou Smutnou (Open Call a Vadnoucí vztah, obojí 2016). Kromě přátelství propojuje všechny tyto umělkyně také zájem o současná společenská témata, zabývají se vlivem technologií, digitalizace, otázkami reprezentace a pohyby, které proměňují náš vztah k sobě i okolí. Ve videu Vadnoucí vztah, které na výstavě Against Nature ve Veletržním paláci doplnily textilní abstrahované obrazy-konstrukce od Martiny Smutné, se potkávají tři autorky, jejichž instalace vznikala v rámci společných dialogů, což se později do samotných výsledných děl otisklo. Snímaný děj zachycuje ženu v přírodě a v detailu pak ukazuje především její tělo a sportovní, „funkční“ oblečení. Napnutá technicistní textilie se stává metaforou touhy po dokonalosti a úplnosti, kterou neumožňuje právě provokativní dialektika racionality a sensuality. Instalace vznikající v produkci trojice Bačíková–Rosenfeldová–Smutná však nikdy nepracují jen s jedním tématem, ale mají vícero plánů, jejich díla jsou navíc pokaždé úzce provázaná a komplexní a – stejně jako kolážovité záběry na vystavených videích – spolu komunikují. Nesledujeme zde tedy rozličné přístupy, které se v jeden okamžik potkávají na společném díle, rukopisy autorek se spíše prolínají, než aby vytvářely samostatné, autonomní celky.

Videa, která vznikla ve spolupráci s Barborou Švehlákovou, jsou specifická svým vztahem k hudbě, k jistému hudebnímu popkulturnímu dědictví. Akce Jednou budem dál se odehrály v rámci výstavy v galerii Nika a zaměřily se na různé interpretace písně se stejným titulem, která je v českém kontextu známá díky coveru od Spirituál kvintetu. Návštěvníci akcí se společně potkávali ve vestibulu metra na Palackého náměstí, tedy v místě sídla galerie, a písně jak sami performovali, tak o nich diskutovali. Jednalo se přitom o jakousi novou interpretaci obsahu, kterou autorky proměnily v kritiku, podobně jako u videa Dům, kde se Bačíková a Švehláková zaměřily na píseň Líto, je mi líto od Hany Zagorové. Zde se tesklivý song o osamocené ženě uvězněné v blahobytu a luxusu pozměněný a přezpívaný stává obžalobou maskulinity přítomnou ve vrcholných dílech architektonické moderny (ve videu lze snadno rozpoznat Müllerovu vilu od Adolfa Loose a vilu Tugendhat od Miese van der Roheho).

Maskulinita a její kritické zkoumání je nakonec poslední z témat, které se prolíná celým dílem Alžběty Bačíkové a které je nejvíce přítomné právě v posledních snímcích realizovaných v rámci doktorského výzkumu na FaVU. Všichni tři mužští protagonisté (ve videích Hrdinové, Lékaři nebo Korespondence) jsou divačce či divákovi představováni skrze text, který s jejich postavou souvisí a který vytváří napětí mezi nimi (a jejich reálným vystupováním) a mezi fikcí tvořenou filmovým obrazem. Zároveň však kamera sleduje i jejich vlastní vystupování a sebeprezentaci a tyto záběry při tom klade jako otázky před diváky. Nejedná se tedy o explicitní feministickou kritiku, spíše o odhalování konkrétní optiky, skrze niž hledíme na realitu. Což je ostatně element, který současným tzv. dokumentárním filmům často schází.

Edith Jeřábková-Chris Sharp (eds.), Against Nature. Mladá česká umělecká scéna, Národní galerie : Praha, 2016.

CENEK, Filip – KLÍMOVÁ, Barbora – ŽÁČKOVÁ, Markéta (eds.). Diplomanti FaVU 2014 / FFA Graduates 2014. 1. vyd. Brno: Vysoké učení technické, Fakulta výtvarných umění, 2014. Nepag. ISBN: 978-80-214-4976-3.

ŠMARDOVÁ, Lucie – ŠVÉDOVÁ, Blanka (eds.), 7. Zlínský salon mladých: společná přehlídka českých a slovenských umělců do třiceti let, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně: Zlín, 2015.

artalk.cz/2018/06/22/alzbeta-bacikova-zajima-me-jak-zaznamenat-skutecnost/, 22. 6. 2018

http://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/alzbeta-bacikova-hrdinove, 2. 4. 2017

http://artalk.cz/2014/10/06/letosnimu-startpointu-dominuje-video/, 6. 10. 2014

http://artycok.tv/en/39086/heroes

http://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/alzbeta-bacikova-prubezna-zprava

http://artalk.cz/2017/08/11/kdo-je-dnes-textilni-vytvarnik/

http://artalk.cz/2017/01/19/dojdou-li-slova-promluvi-ciny/