Antonín Tomalík

Tomalíkova tvorba je nerosáhlá co do počtu děli proměn vývojových etep. Od raných prací (1957 - 58) tíhnul k expresivnímu výrazu, který odpovídal jeho naturelu a vitalitě. Zprvu byl zaměřen na figurální tematiku symbolických podobenství, do nichž se nejednou promítaly rysy autostylizace. (Don Quijote, Pierot, Ukřižování). Řešením i zpracováním se tyto práce opíraly o poučení uměním Kubišty, G. Rouaulta, B. Matala a J. Baucha, kteří stáli ztvárňováním dramatu lidské existence jeho pocitovému světu nejblíže. Vázanost raných děl na viděnou realitu mizela na sklonku 1958 postupným uvolňováním rukopisu a osamostatňováním výtvarných prostředků. Vytvářel si tak předpoklady k vzniku svých prvních abstraktních obrazů a k přijetí koncepce expresivní gestické malby, jež plně vyhovovala jeho psychickému založení a k jejímuž podnětu - jmenovitě k Pollockovi - se otevřeně hlásil. V intencích gestické abstrakce vytvořil v průběhu 1959 a na počátku následujícího roku řadu pozoruhodných obrazů (Menstruace velkoměsta, Černožlutá kompozice, Bez názvu), v nichž dominovala syrovost a anarchie. Počínaje létem 1960 proměnil plošné drama gest psychické sebe-identifikace v reliéfní útvary brutálně destruovaných obrazů- objektů, k jejichž vzniku užíval nejrůznější materiály (dřeva, dráty, provázky, textilie, plechy, asfaltové laky, akronex aj.), technické postupy a nástroje. Právě těmito díly, jež od poloviny roku 1960 vytvářel a jež se vyznačovaly nebývalou přímostí, se Tomalík zapisoval do hnutí, které otevřely neoficiální výstavy Konfrontace a které u nás formovalo specifickou, expresivně symbolickou podobu evropského informelu. Výrazovou kapacitu zdejších prací iniciovala tehdy zejména díla Dubuffeta, Burryho, Tapiese ad., s nimiž se příležitostně mladí umělci seznamovali na stránkách katalogů a časopisů. Tomalíkův projev vedlo tehdy úsilí o silný autentický výraz. Artikuloval ho řečí syrových, záměrně antiestetických hmot materiálových struktur, monochromní potemnělé barevnosti. V rozvržení významově exponovaných míst svých obrazů-objektů postupoval často podle kompozičního schématu zlatého řezu. Náhodnost a spontánnost projevu tak spoutával ověřenými pravidly, jimiž chtěl dílům zajistit trvalejší platnost, byť se tato pravidla jevila v daném typu abstrakce jako jistá anomálie. V roce 1962, kdy vznikaly Krajiny K.H. Máchy, zastřel bezprostřednost výrazu ztěžklý romantický tragismus, jenž v následujících letech (zejména po roce 1964) reevokoval figurální prvky, které malíř vtiskoval do struktur materiálových abstrakcí. S nástupem roku 1964 se z hmotných útvarů stávaly "zpovědní desky" jeho životního dramatu. Sugestivnost prací násobila červenočerná tonalita. (Obraz II) Koncepci materiálové abstrakce zastával Tomalík poměrně dlouho. Teprve návrat k figurální tématice (Ukřižování) a tím také k plošné malbě, vyřešil v polovině 60. let úskalí petrifikace, do něhož se abstraktní projev dostával. Předchozí martyrizaci hmotných materiálových struktur začal malíř nahrazovat ilustrativním obrazem destrukce (Hlava). Zůstalo však jen u rozvrhu tohoto nového konceptu. Tomalík zemřel předčasně ve věku 29 let.