Bedřich Dlouhý

Romantik duší a mystifikátor založením, to je Bedřich Dlouhý. Do uměleckého dění vstoupil ještě za studií v 50. letech, kdy se stal spoluzakladatelem skupiny Šmidrové. Šmidsrové pořádali různá dada vystoupení - neoficiální akce, které stály v opozici vůči vůdčí komunistické ideologii. Mezi jinými to byla například akce s názvem Malmuzherciáda (1954 Praha a výstava na Střeleckém ostrově v Praze 1957). Toto dada vystoupení se stalo jádrem skupiny Šmidrů (pojmenování skupiny se zrodilo v roce 1957). Z výtvarných umělců byli dalšími členy Jan Koblasa, Karel Nepraš a Jaroslav Vožniak. Vystoupení Šmidrů bylo studentskou recesí, dadaistickým gestem a manifestací odporu nejen k současné oficiální situaci, ale vůči konvencím vůbec. Absurdita, bizarnost, grotesknost, parodie, černý humor, sarkasmus se zpočátku projevovaly spíše než ve výtvarné tvorbě v happenigově laděném programu již zmíněných večerů a šmidřích schůzí, jichž se Dlouhý aktivně účastnil.

Kolem roku 1960 byl Dlouhý ovlivněn informelem. Poté už se postupně utvářela jeho typická tvorba, pro niž je příznačné zpracování odkazu surrealismu a romantického symbolismu, jejichž poetiku Dlouhý spojoval s výrazovými prostředky pop artu. Jeho obrazy a objekty byly prodchnuty absurdní groteskností, která byla Dlouhého díle všudy a stále přítomná. Od 60. let vytvořil řadu asambláží. V těchto objektech dokázal přeměnit banalitu všedních předmětů a kouzlo odložených a nepotřebných věcí ve vlastní vizi kafkovsky zamotaného světa. Asambláže, složené z útržků reality vytržené z původního kontextu, kombinoval ve své další tvorbě s hladkou staromistrovskou malbou virtuózně provedenou do nejmenšího detailu.

V některých pracích Dlouhý ironizoval všudypřítomný svět reklamy. Jeho projev s odkazy na konzumní společnost se tak dotkl pop artu, ale celkové vyznění spěje k vlastní poetice, naplněné břitkým, podloudně se plížícím humorem a navazující na věčně silné dědictví dada.

V 70. letech se vedle objektů v plexisklových krabicích věnoval také malbě. Namaloval například „galerii portrétů banality“ čerpající z ikonografie módních časopisů. Modelky umisťoval do banálního prostředí a pomocí drobných schválností přetvářel portréty krásek v paradoxní výjevy s ironicky kritickým podtextem. Dále vytvářel velkoformátové kresby různých předmětů doplněné zabudovanými světelnými zdroji. Tematicky šlo o věci denní reality, opět s velkou dávkou ironického humoru povyšované na předměty hodné uměleckého zobrazení.

Kolem roku 1980 rozvedl Dlouhý tento námět v malbě. Namaloval sérii šedých obrazů, v nichž se ze šedé plochy vynořovaly obyčejné předměty. Po té se vrátil k figurální tematice. Inspirací mu byly opět modelky módních časopisů. Ženskou krásu humorně ironizoval svým typickým groteskním postojem.

Od poloviny 80. let se v Dlouhého díle znovu projevila náklonnost k asambláži. Vznikají komplikované útvary, v nichž parafrázuje krásu klasické malby (jde o téměř doslovnou citaci starých mistrů Vermeera, Rembrandta, Caravaggia) a v nichž propojuje virtuózní malbu s rozměrnými předměty, které jsou buď reálné nebo imitují různé předměty. Způsob Dlouhého malby je až veristický. Na přelomu 80. a 90. let vznikají monumentální objekty zdí a od konce 90. let se pak ústředním tématem Dlouhého obrazů stává autoportrét.

Bedřich Dlouhý je vynikající malíř: je schopen malovat jako virtuózní mistr dávných dnů. Jeho verismus však je vždy narušen čímsi podivným (šmidří „estetika divnosti“ se nikdy z díla Dlouhého nevytratila): jednou je to zvláštní reálný předmět, který je do malby vkomponován, jindy je v samotné malbě namalován detail, který do ní logicky nepatří. Ironie, absurdita a grotesknost zde mají své stálé místo.

Bedřich Dlouhý, Autoportrét V. Text: Jiří Machalický. Galerie Montanelli, MuMo, Praha 2010.