Čestmír Janošek

Tak jako mnoho tehdejších mladých umělců i Čestmír Janošek na konci 50. let usilovně hledal cestu ven ze zastaveného času stalinské éry. Studoval na Akademii výtvarných umění v letech 1956-62, tedy v době zpočátku pevně sevřené, ale postupně se uvolňující. Nejdříve Janošek prošel jakousi školou moderního malířství: první obrazy zachycují krajinné motivy nebo pohledy do ulic malované v duchu od detailů oproštěného realismu s příměsí jisté expresivní a magické melancholie. Kolem roku 1957 prošel Janošek lekcemi kubistické stylizace. Zlomovým momentem (nejen pro Janoška) byl rok 1958. Po úspěšné prezentaci naší země na Expu 58 v Bruselu se do tvorby mnohých umělců vlil nový impuls obracející pozornost k abstrakci. Janoškova tvorba v letech 1958-62 vycházela z informelní gestické malby. První malby jsou ještě velmi expresivní (spíše jde o abstrahované tvary v expresionistickém stylu, např. Bez názvu, 1958), ale postupně se malíř dostával k obrazům, v nichž tašistické tvary jsou kombinovány s ostře „rýsovanými“ geometrickými liniemi. V té době se také Janošek pustil do různých experimentů jako třeba do používání sazí či jiných přírodních materiálů. Tak vznikly například „sazovky“ nebo „mrazovky“ (jejichž techniku autor dodnes tají, a tak v popisce se divák musí spokojit pouze s označením „kombinovaná technika“). Nemalý vliv mělo na Janoška i jeho přátelství s Vladimírem Boudníkem a též přátelské vztahy s umělci okruhu nonkonformních, neoficiálních výstav, tzv. Konfrontací (Janošek vystavoval v roce v roce 1960 na obou Konfrontacích).

Všechny tyto experimenty a výpravy do různých technik a stylů pak vedly Janoška v letech 1962-64 k vytvoření děl, v nichž autor dospěl do vyzrálé polohy, a jeho dílo se stalo specifickým. Od malby se posunul spíše k objektu (zprvu stále ještě závěsnému; volně stojící objekt přichází na konci tohoto období). Experimentování s technikami a používání „neuměleckých“ materiálů ale Janoška neopustilo. Tak vznikl například Provazový objekt (1962), v němž dominují, jak název napovídá, špagáty omotávající a svírající obrazovou plochu. Výrazného vrcholu pak umělec dosáhl v cyklu obrazů-objektů s názvem Centrální princip (1963-64). Uprostřed amorfní abstraktní hmoty, nanášené na plochu desky, se vypíná kužel či pyramida s ostrým hrotem. Pro Janoška měly Centrální principy význam symbolický: z chaosu se zvedá nový život, nové poznání, nový smysl života. V těchto dílech se Janošek nejvíce přiblížil myšlence transcendentálního pojetí umění, v českém prostředí tehdy velmi silném.

Na druhé straně se ale Janošek nebránil ani vlivům „netranscendentálním“, jako byl například příliv pop artové estetiky. V českém prostředí jde ovšem jen o vzdálené odezvy, už jen z toho důvodu, že v nekapitalstické společnosti masově konzumní realita prostě nebyla naší zkušeností. Nicméně Janošek nebyl sám, koho se tyto impulzy dotkly. Objevily se zejména v některých jeho kolážích, v nichž výtvarník kombinoval malbu či kresbu s pop artově laděnými výstřižky z časopisů, zobrazujících například ženy typu modelka či herečka (Koláž 11/IV, 1965).

Kolem roku 1964 rozvinul Čestmír Janošek ještě jednu polohu své tvorby: asambláž. Už od konce 50. let byl v přátelském kontaktu s umělci okruhu Šmidrů. Nepatřil sice ke kmenovým členům, ale na některých akcích se podílel (např. v roce 1958 bylo založeno Šmidří dechové těleso, jehož produkcí se Janošek zúčastnil). Šmidří estetika divnosti byla Janoškovi blízká a vyplula na povrch v některých jeho objektech sestavených z nejrůznějších předmětů denní reality (Objekt-panenka, 1964, Malý svět, 1964). Po polovině 60. let vytvářel potom objekty esteticky spřízněné, ale reálné předměty byly velmi často odlity a celý povrch díla byl kolorován do monochromních barev (cyklus Velké objekty, 1966-67).

V roce 1968 Čestmír Janošek se svou manželkou emigrovali. Zakotvili v Kolíně nad Rýnem, jehož katedrála umělce lákala a objevila se i v jeho tvorbě – v cyklu pozdějších obrazů. Nové prostředí bylo značně odlišné od specificky nabité atmosféry českých 60. let. Umění Západu bylo vzdálené existenciálně laděné Praze i jejím akcentům na transcendenci či na šmidrovsky chápanou estetiku jakéhosi posurrealistického světa divnosti a grotesknosti. Pro Janoška jistě nebylo jednoduché pokračovat a tvořit. Nová země prodchnutá zcela jinou atmosférou byla pro umělcovo původní zakořenění vzdálená. Asi proto se Janošek posléze vydal cestou malby zaměřené na mystickou symbolikou světla (Světlo, 1984, Kříž-Hostie, 1984-85). Chápání světla jako emanace duchovní záře znamenalo pro umělce nalezení útočiště v teritoriu jemu odlehých hodnot.

V 90. letech Janošek samozřejmě navštívil Prahu. Znovunalezení ztraceného světa zarezonovalo i v tvorbě: v oprášené technice „mrazovka“ vznikly například obrazy s motivy Prahy (Hradčany s Karlovým mostem, 1995). Do Prahy se však Janošek nevrátil. Žije dál v Kolíně nad Rýnem. Je Kolíňan, ale nepřestal být ani Pražanem. Obě města se prolnula i v některých dílech (svědčí o tom název jako Praha-Kolín, 1994). Pražan Kolíňan. Kolíňan Pražan. To je Janoškův svět.

Autorské katalogy:

1998 Čestmír Janošek: Mrazovky

1997 Nešlehová Mahulena , Poselství jiného výrazu (Pojetí informelu v českém umění 50. a první poloviny 60. let),Artefact, Praha

1995 Čestmír Janošek: Praha - Kolín (Výběr z díla let 1957 - 1995)

1992 Čestmír Janošek: Fragmenty historie 60.let

1985 Čestmír Janošek: Bilder vom Licht (In Natur und Atelier)

1973 Čestmír Janošek: Givragen (Vereisungen)

1972 Čestmír Janošek: Licht meditation

1967 Čestmír Janošek: Givrages (1962 - 1967)