Daniel Pitín

Daniel Pitín je malíř, který se přirozeně zařazuje do mezinárodního kontextu současné malby, především z okruhu lipské a klužské školy. Formálně ho lze zařadit k silné generaci autorů, kteří pracují s kvazi figurativními kompozicemi a architekturou. Ostatně architektura samotná je podstatnou složkou Pitínovy tvorby, zpočátku přítomná v samotné kompozici obrazu, později jako nedílná součást dramaturgie výstav; například Muži v zahradě (Galerie Hunt Kastner) nebo Meine Gefangenem (Galerie Charim Ungar Contemporary) v Berlíně. Tvorbu Daniela Pitína provází vztah k filmu, od přejímání jednotlivých filmových scén (Ptáci Alfreda Hitchcocka) po práci se samotným videem (Večeře s Malevičem a další). Propojení architektury a filmu nachází v kulisách, které se stávají jeho důležitým námětem. Konflikt iluze a světa, který je ve skutečnosti za ní, prostupuje většinou jeho pláten. Autor se pohybuje na hranici prostorové abstrakce, která zahrnuje citace nejrůznějších motivů, filmové scény, fragmenty architektury nebo výřezy z maleb starých mistrů. Podprahově se objevuje i téma dekonstrukce samotné malby, Pitín do kompozic začleňuje plátna nebo útržky a fotografie, které používá jako vlastní předlohy. Obecně je pro něj podstatný fragment, nejednoznačnost a nemožnost jasného čtení. Navozuje příběhy, které nemůže divák a možná ani sám autor s jistotou číst. Vytrhává věci z původního scénáře a přenáší je do nové situace, kde vznikají vrstvy několika příběhů, které jsou řazeny k sobě, jako by se na obraze v jednu chvíli odehrávalo několik paralelních dějů.

Jedno z prvních videí se jmenuje Ztracený architekt, vznikalo jako fotomontáž. Jde o zásahy do fotografií architektury, které více či méně působí nepatřičným dojmem; kmen stromu pohozený v obývacím pokoji, rozostřená moucha v dálce jako součást industriálního komplexu nebo hlava opice nasazená na stavební konstrukci Stalinova pomníku apod. Doslovněji vyjádřený střet přírody a čistých geometrických tvarů se později odehrává v malbách inspirovaných vilou Tugendhat, kde se vyznává z obliby funkcionalismu. V autorském komentáři připouští, že čisté a umělé prostory ho zároveň i děsí, proto se je snaží narušit. Pohledy do funkcionalistických prostor vily prostupují popínavé rostliny a divoce rostoucí zahrada. Motiv zahrady se objevuje i ve zmiňované výstavě Muži v zahradě, kde hrají zahradní domky podobnou roli jako filmové kulisy. Zahrada se všemi svými nánosy desek, harampádí a kulis je jakýmsi předobrazem abstrahovaného kolektivního prostoru různých časových vrstev.

„Muži v zahradě jsou pro mne metaforou naší společné paměti. Stojí v (ne)bezpečném prostoru zahrady, kde neustále něco nebo někoho hledají.“

Paměť je také hlavním tématem, které spojuje malíře zmíněné klužské a lipské školy. Daniel Pitín má možná nejblíže k Adrienu Gheniovi, ale i Mattiasi Weitcherovi nebo Martinu Kobeovi. Srovnání se nabízí s britským malířem Justinem Mortimerem, který kromě malby pracuje s formátem na pomezí leporela a fotomontáže. Jde o jakési photoshopové skládanky, kde k sobě řadí ořezané fotografie jednotlivců do bizarních kompozic na hranici přirozenosti. Jsou to lehce surrealné výjevy v něčem připomínající pojetí střihu Juraje Herze ve Spalovači mrtvol, na jehož základě Pitín vytvořil video s názvem Večeře s Malevičem.

Večeře s Malevičem je založená na vyjmuté scéně z filmu, jedná se o příchod pana Kopfrkingla domů. Přináší do bytu několik obrazů a postupně je před rodinou vybaluje. Daniel Pitín do scény zasahuje digitálním zamalováním pláten černou barvou. Postupně kolem rodiny vzniká obrazárna sestavená z černých maleb. Černá prostupuje celým bytem a otevírá plochy, do kterých je možné projektovat divákovi představy a obavy. Z obývacího pokoje se stává meditativní prostor, svého druhu okno do jiného prostoru. Večeře s Malevičem byla mimo jiné vystavená na společné výstavě s Tomášem Svobodou Mrs. Robert is gonna be late (Galerie Charim) ve Vídni.

Daniel Pitín je malíř, který dokáže svoji tvorbu obohatit o přesahy mimo oblast malby, pracuje s časovou linkou a prostorem. Neobejde se bez dramaturgického členění výstavy, pro jehož vystupňování používá právě zmíněnou filmovou zkušenost, video a architekturu.

P. Vaňous, Resetting/ Jiné cesty k věcnosti/ Alternative Ways To Objektivity (katalog výstavy), GHMP - Městská knihovna, 21. 12. 2007 - 23. 3. 2008, nestr., Praha 2008

2009

M. Ticháčková, Stipendisté - 4 x jinak, A2 4/09

2008

Protivanská L. - Buláková M.: Kde se dělá umění, Magazín DNES, 5. 6. - 12. 6. 2008, s. 26

J. H. Vitvar, Na hranici reálného a nereálného, Respekt 2/2008

2007

J. Zálešák, Adaptace, Ateliér 2/2007

P. Vaňous, Obraz a mediální prostupy (rozhovor), A2 kulturní týdeník 40/2007

2006

D. Kera, Malba v digitální době, Lidové noviny, 19, 295, s. 20

2004

D. Kera, Výchova starých smyslů k novým médiím, Ateliér 12/2004

Daniel Pitín (1977), anketa Malující umělci, A2 kultuní týdeník 30/ 2007, s. 11