David Hanvald

David Hanvald je malíř, jehož tvorba se vyvíjí v logicky navazujících cyklech, které různými způsoby rozvíjí poměrně pevné principy a tvůrčí logiku, jež pro sebe objevil už v době studií v ateliéru Stanislava Diviše na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Pro Hanvaldovu práci obecně je typická systematičnost a racionalita, s nimiž přistupuje ke konstrukci svých obrazů a zkoumání možností malby. Jeho díla jsou z velké části založena na malířské reinterpretaci modernistických výtvarných forem (ať už jde o malby, objekty, akce, fotografii či typografii), potažmo na uchopení nalezených předmětů každodenní potřeby v témže médiu. Ať už se však jeho obrazy vztahují k El Lissitzkému nebo dětské stavebnici, je pro ně charakteristická velká míra ambivalence vyplývající právě z procesu analýzy a nacházení, který nikdy není zcela uzavřen. Hanvaldova plátna tedy často balancují na hranici mezi obrazovou plošností a prostorovostí, geometrickým tvarem a expresivním malířským gestem, abstrakcí a zobrazivostí, konceptuálním a senzuálním.

Uvažování o vlastnostech malby jasně vychází z tradice modernismu, který měl jako pomyslná vrcholná etapa evoluce výtvarných forem za úkol především hledání specifičnosti média - alespoň podle známé teorie Clementa Greenberga a jeho zastánců. Pro vývoj umění ve 20. století byla významná jistá dávka nově nabyté autonomie a s ní spojená sebereferenčnost: výtvarné formy se nyní - ačkoli ne vždy a pouze do určité míry - vyvíjely podle svých vlastních zákonů a reagovaly jedna na druhou. Hanvaldova tvorba v této tradici setrvává, ačkoli pochopitelně vstřebává “novinky” postmoderny, jako je zcela explicitní apropriace děl starších umělců, už zmíněná rozporuplnost, hravost a ochota nechat věcem otevřený konec. Pokud o Hanvaldově práci mluvíme jako o příkladu neomodernismu, jak ji chápe i malířův “dvorní teoretik” Martin Dostál, nemáme na mysli slepé následování vzorů, strategií a názorů, ale volné uvažování nad teoretickými zjištěními i jejich formální manifestací v díle modernistických umělců [viz např. Martin Dostál, Upgrade - Od Louise Kahna k Sol LeWittovi Bruce Naumana nevyjímaje, davidhanvald.com, 2011, http://www.davidhanvald.com/2011%20Upgrade%20Od%20Louis%20Kahna.html, vyhledáno 2.6.2015.]. Reflexe modernismu je silnou tendencí v současném, nejen českém umění. V tomto smyslu bychom Hanvaldovu tvorbu mohli uvést do souvislosti s prací autorů z jeho nejbližšího okolí, tedy ostatních členů umělecké skupiny Obr. (Josef Achrer, Martin Krajc, Karel Štědrý), ale také s umělci, jako je (namátkou) Vladimír Houdek, Alice Nikitinová, Josef Mladějovský, Evžen Šimera či Vasil Artamonov a Alexej Klyukov, kteří se všichni, ačkoli každý po svém, vztahují k odkazu modernismu.

Díla uznávaných umělců, která dnes spoluvytváří kánon dějin moderního umění, slouží Hanvaldovi jako východisko pro dialog s výtvarnými formami minulosti, ale i pro zcela volné a na předobrazech ve výsledku takřka nezávislé komponování obrazu. Martin Dostál v této souvislosti mluví o “dekonstrukci a konstrukci” jako o základní metodě Hanvaldovy práce [viz např. Martin Dostál, Do prdele, to je krása!, davidhanvald.com, 2014, http://www.davidhanvald.com/2014%20Do%20prdele%20to%20je%20krasa.html, vyhledáno 2.6.2015.]. Modernistická díla přitom v procesu dekonstrukce ztrácí svůj původní étos: pro modernismus typické vizionářství či spiritualistický akcent. Tento princip je výrazně přítomný už v jeho diplomové práci, sérii Systém, konstrukce, řád (2008-2009), v níž David Hanvald vychází z architektonických návrhů Louise Kahna. V tomto cyklu již krystalizuje jeho charakteristický rukopis vyznačující se sebejistými, silnými tahy štětce a výraznými barvami, které v tomto případě kontrastují s přísnou racionalitou předlohy. V obrazech panuje napětí mezi plochou a prostorem: gestičnost malby a důraz na její abstraktní kvality potvrzuje dvourozměrnost plátna, celková kompozice se jí nicméně vzpírá a evokuje iluzi tří dimenzí. Tato zkoumání Hanvald dále rozvíjí v sériích Objekty (2009-2010) či Židle (2010-2011). V první jmenované převádí do malířské formy minimalistické objekty Sol LeWitta či Donalda Judda, v druhé, inspirován odlitkem prostoru pod židlí Bruce Naumana, konstruuje tuto, potažmo další slavné židle navržené Marcelem Breuerem nebo Josefem Hoffmanem, jejichž pevnou formu zcela pohlcují takřka ornamentální pestré geometrické tvary tvořené pevnými, důraznými tahy štětcem. Židle i objekty jsou pro malíře příležitostí k formálním experimentům, poučenému divákovi pak mohou zřetelné aluze sloužit jako vodítko interpretaci, k pochopení autorovy metody a záměrů. David Hanvald si hraje s dnes historickými styly a jeho obrazy jsou často současně přitakáním i popřením a ironizací gestické malby, minimalismu nebo pomalířské abstrakce. Znalost dějin umění však pro vnímání a čtení Hanvaldových děl není podmínkou a některé jeho cykly s konkrétními předobrazy ani nepracují. V sériích Stavebnice (2008), Kostky (2009), či Lidová dovednost (2014) vychází autor z nalezených objektů, v cyklech Tahy (2009) či Monochromy (2014) pak už jen izoluje základní malířské prostředky: tah štětcem a intenzitu barvy.

V jiných Hanvaldových pracech hraje zcela zásadní roli prostorovost: v sérii Rámy (2009-2014) akcentuje autor v reakci na díla Sigmara Polkeho podpůrné struktury (blind)rámů, v sérii Kunsthistorie (2011) vytváří z jednotlivých pláten vrstvené závěsné objekty. Tato zamyšlení nad materialitou a objektovostí malby jsou na současné výtvarné scéně poměrně častá: stejně jako Hanvald v asamblážích z cyklu Kunsthistorie používá a zdůrazňuje ve svých nedávných dílech boční strany pláten Samuel Paučo, s rámem jako samostatným významotvorným prvkem pak pracuje například Eva Škrovinová. S Hanvaldovým zájmem o prostorový charakter malby pak souvisí občasná volba netradičních tvarů pláten, osobitá a místně specifická instalační řešení, či přímo přesahy od malby k instalaci jako médiu (např. v případě výstavy Die Konstruktion v Berlínským modelu v Praze z roku 2012).

Předmětem reinterpretace se v tvorbě Davida Hanvalda stala také typografie, především knižní obálky Karla Teigeho. Hanvald své předlohy abstrahuje, zachovává však základní organizaci plochy a dává tak vyniknout estetickým kvalitám barevných ploch a specifického grafického členění. Dalo by se snad říci, že v těchto pracech vstupuje do dialogu s americkým neodada a geometrickou abstrakcí, neboť, stejně jako Jasper Johns, Kenneth Noland či Ellsworth Kelly, i Hanvald se dostává na samou mez zobrazivosti, jež se už už láme v čistě abstraktní kompozici. Ta v sobě rezidua předobrazu (nikoli nutně reálného objektu) stále zachovává a zůstává jeho, ač velmi rozporuplným odrazem. Pokud v případě typografie izoluje Hanvald způsob kompozice barevných ploch, v případě inspirace českou modernistickou fotografií (Jaromír Funke, Josef Sudek apod.) v cyklu 30. léta (2013) se tématem jeho maleb stává světlo a stín a jejich vzájemné prostupování. Jiný prvek - tentokrát expresivní linii - si pak pro soubor Moderní modernita (2014) vybírá z děl Václava Špály.

Ačkoli tedy David Hanvald pracuje s velkou škálou inspiračních zdrojů, které ve svých dílech více či méně přímo cituje, vždy s odvozenými motivy, tvary, kompozicemi či styly nakládá s velkou dávkou invence a transformuje je do vlastního charakteristického způsobu vyjadřování, který je snadno rozpoznatelný, srozumitelný a esteticky působivý.

2005

realizace nástěnné malby podle návrhu Zdeňka Sýkory,
Mezinárodní středisko letového prostoru v Jenči

Obr.: [Josef Achrer, David Hanvald, Martin Krajc, Karel Štědrý. [Praha]: KANT, 2012. [96] s. ISBN 978-80-7437-046-5.

CLAN a TUČKOVÁ, Kateřina. Clan: Diviš, Hanvald, Popaja, Štědrý: 2.12.2010-9.1.2011, Výstavní síň Chrudim v Divadle Karla Pippicha. Chrudim: Chrudimská beseda, 2010. [32] s.

GALERIE CAESAR a DOSTÁL, Martin. David Hanvald, Karel Štědrý: řádná malba. Olomouc: Galerie Caesar, 2010. [7 s.].

HANVALD, David. David [Hanvald]. [Praha]: Arskontakt, 2009. 79 s. ISBN 978-80-904288-2-9.

TUČKOVÁ, Kateřina. Malba v rozmezí CZ - SK. Art+Antiques, prosinec 2008.
TUČKOVÁ, Kateřina. David Hanvald. Art+Antiques, červenec-srpen 2008.
SLÁDKOVÁ, Hana. Jak se peče obr.?. A2. č.19 / 2007.