David Pešat

Malířská práce Davida Pešata navazuje na modernistické pojetí obrazu v proměně jeho skladebnosti a formálního výrazu. Autor na toto východisko reaguje po svém, přehodnocuje ho, destruuje a přetváří. Citlivě vnímá rámec zkušenosti, kterou prošlo moderní umění, aby vytvořilo předpoklady pro svobodné tvůrčí zacházení se samotnou vizualitou (mimo manifesty a ortodoxní avantgardní proklamace). Právě vizualitu vnímá Pešat jako svého druhu „surovinu“, materiál určený k transformaci a zpracování (Hromada, 2009; Hlava nehlava, 2014). Proto se jeví jeho hlavním tvůrčím motivem tematizace různě směrovaných metamorfóz (Zrození, 2012; Apokalypsa, 2011). Proto se také většina jeho obrazů pohybuje v nejednoznačném poli mezi figurací a abstraktním výrazem (Hořící les, 2009). Pojetí předmětu jako statické situace je už (nejen) v malířství, zdá se, navždy zpochybněno. Proto se malbě nejedná primárně o ni, o její zobrazení a zpřítomnění, ale o deklaraci dynamického vztahu a stanoviska, které k němu autor zaujímá (Květák, 2014; Hlava, 2014). Samotné stanovisko proměňuje i identitu předmětu a předmětnosti v malbě a vlastně i celého obrazového rámce a formátu (Krajina klínoha, 2012). Někde je „zjevování“ situace aranžováno do tmy, jako na divadle (Koruna, 2013), jinde je zatíráno a retušováno bílými plochami až do úplného vymizení (Nic, 2008).

Námět či motiv jsou tedy „polem vztahů“, v kterém je autorem prostřednictvím malby znovuprožíván „akt stvoření“. Malíř je v tomto případě jakýmsi demiurgem, který formuluje nové, jiné pohledy na předmětný svět v jeho procesuálním vznikání a zanikání (ale i na slovo a jeho význam ve stejně nastavených procesech vznikání a zanikání, např. Starý Zákon, Nový Zákon, 2013). Námět je surovinou, z které je potřeba věc, nebo alespoň její asociaci teprve „figurovat“, modelovat, tak, jako je tomu v sochařství (Kouř, 2009). Svobodnost tohoto dynamického přístupu je jednak v otevřeném expresivním výrazu, jednak v tom, že figurace zůstává ponechána v různých evolučních fázích a nepodléhá tedy racionálně-analytickému soudu. Jinými slovy zůstává sama sebou, není ve své existenci sama sobě odcizena a přemazána jazykem diskursu. Předměty-figury tu působí jako jakési „orgány zkušenosti“ (Velký defekt, 2014; Ideologie, 2012). Otevřené, odhalené či skryté. Jako součásti vyšších funkčních celků nebo osamostatněné, vyjmuté ze svého kontextu. Malba Davida Pešata je postavena na energetickém potenciálu svého autora, který právě pro něj a skrze něj nachází algoritmy svébytného malířského tvarosloví zpřítomňující různé komplexní stavy jedince – od apatie a melancholie, po euforii, vzdor a extázi. Obrazy jsou tu jakousi anatomií proměn a referencemi o neustálých vnitřních metamorfózách člověka, které paralelně ovlivňují a modelují jeho pohled na svět. Pohled, který nikdy nezůstává stejný.

Korpaczewski, Igor: Malířská škola Jiřího Sopka (katalog), AJG – Wotnerův dům, České Budějovice, 2006

Rezler, Aleš: VI. Sympozium současného výtvarného umění Jenewein (katalog), GFJ Kutná Hora, 2006

Vaňous, Petr: Neklidný tanec Pešatovy exprese, Revue art 1/ 2009

Vaňous, Petr, Možnosti exprese v mladé české malbě. Pražská scéna: Maleček/ Pešat/ Véla, Revolver revue 75/ 2009, s. 39 – 54

Čiháková-Noshiro, Vlasta (Ed.): Cena kritiky za mladou malbu 2009 (katalog), Galerie Kritiků, Praha, 2009

Vaňous, Petr: Dvě hodiny patnáct/ Zweistundenfünfzehn. Junge Kunst aus Dresden und Prag (výstavní katalog), Topičův salon, Praha, 2010

Vaňous, Petr, Fundamenty & Sedimenty. Vzpoura hraček 2011 (katalog výstavy), GHMP, Praha, 2011

Vaňous, Petr: EX (katalog výstavy), Topičův salon, Praha, 2011

Drtilová, Zuzana: Výstava, u které exitus nehrozí, Mladá fronta Dnes, 17. 12. 2011, s. 12

Wohlmuth, Radek (ed.): AMoYA: Artbanka Museum of Young Art Prague 2011, Art Deposit, Praha 2012

Vaňous, Petr: EX. Není lhostejné, kde právě jsme (katalog výstavy), Galerie Caesar. Olomouc, 2013