30

Vietnamské tašky gradovaly nástupem do mého vědomého používání s

uměleckým kontextem již dlouhodobě. Tatínek jich měl vždy doma několik

a pořád v nich něco přenášel, nebo s nimi chodil na nákup. Já jsem v

nich začala přenášet menší formáty obrazů na výstavy, vždy jsem to v

nich přinesla, vybalila a pak zase odnesla. Pozorovala jsem, jak tato

událost nikdy nezůstala bez odezvy. Vždy působila komicky svými

absurdně odlišným konotacemi. Umění( obrazy) přinesené ve vietnamské

tašce. Nejvíce na rozpacích byli v Národní galerii, kde jsem v tašce

přivezla vyšívané SMS k prodeji. Trochu mě upomenuli, že je potřeba to

balit lépe.

Pak následovala instalace, kdy jsem na výstavu diplomových prací

donesla menší obrazy v tašce a už jsem je z ní nevyndala. Profesor

Peter Rónai který výstavu kurátorsky zaštiťoval byl potěšený a říkal,

že to přímo odkazuje na instalace Illy Kabakova.

Pak tašky začaly fungovat bez obsahu, čistě svou vizuální silou.

Barvami trikolory, používám výhradně tuto barevnost, a také svým

mnohoúčelným využitím. Chtěla jsem začít pořizovat na ulici fotky

lidí, kteří nesou právě tuto tašku. Měla jsem pocit, že si získala tak

masové obliby, že jsem ji viděla neustále naprosto všude.

Tak vzniklo několik opakování nápisu POP z tašek v různých prostředích.

Při této mé vtíravé obsesi taškami následovaly instalace s názvem

LIFE STYLE. Nejdříve jsem z tašek ušila funkční gauč, poté celou

sedací soupravu i se stolečkem a tapetami na motiv vzoru z tašky.

Skupování tašek za účelem tvorby obnášelo obcházení mnoha tržnic a

obchodů. Nejzajímavější zážitek pochází z Třebíče, česká paní

prodavačka mi balí tašky do pytlíčku a když po ní chci paragon volá

přes celý obchod na svého vietnamského asi padesátiletého

nadřízeného:,, Romane! Nevíš, kde to máme?"

Asi mu jednou prostě řekla: a ty budeš Roman!