Černá Hora

Projekt Daniely Baráčkové Černá Hora je už svým názvem spojen s konkrétním místem. Prostorová ukotvenost je charakteristickým znakem site-specific umění, v němž se od 60. let sbíhá několik tendencí: kritika povahy institucí uměleckého světa, snaha o sblížení umění a skutečného života, úsilí o proměnu základního nastavení komunikační a existenciální situace, v níž se odehrává vnímání umění. Site-specific umění, které je ve své nejpopulárnější podobě (land art) spojeno s opuštěním galerií, má ovšem i svou ryze galerijní podobu, spojenou nejvýrazněji s tvorbou instalací.

Způsob, jakým k tvorbě instalace přistupuje Daniela Baráčková, jde označit jako vztahový. Tento vztahový aspekt výstavy se ukazuje v několika rovinách. Jednak je to práce se samotným prostorem galerie: jednotlivé části instalace spoluutváří komplexní významový celek. I když se zde objevují klasické formální typy – malby, videa – podléhají v rámci jednotící strategie stejnému způsobu čtení jako stavební prvky (sádrokartonová zídka nebo „podhled“ transformující jednu ze zdí galerie) nebo zarámované texty. Zatímco kulisy nebo dokumenty si v celku instalace říkají o estetické vnímání, na druhou stranu bychom například použité malby mimo kontext instalace mohli jen těžko vnímat jako autonomní umělecká díla.

Důležité je, že to, co jednotlivé prvky instalace ukazují, co reprezentují, jsou různé formy jednání. Přesněji řečeno jsou to jednání, jimiž je utvářen veřejný prostor – a zde jsme již přesně v tom místě, k němuž nás odkazuje název výstavy. Východiskem koncepce projektu je vleklý spor mezi volenou politickou reprezentací Černé Hory a tamními občanskými iniciativami týkající se stavebních úprav v areálu základní školy, jíž dominuje funkcionalistická školní budova od Bohuslava Fuchse. Architektura, respektive řešení veřejného prostoru zde podléhá partikulárním zájmům a v tomto smyslu je možné ji nahlížet jako symbolickou formu, která zdaleka není utvářena pouze nějakými „objektivními“ mechanismy navrhování a konstrukce budov.

Baráčková svým projektem vstupuje do rozvržené sítě vztahů a kriticky jej reflektuje, nejedná se ale o nějaký aktivismus nebo snahu prvoplánově zasáhnout do situace. Její výstava je bezesporu kritická – tato kritika je ovšem realizována postupy pevně zakotvenými v současné umělecké praxi. Tím, že autorka ukazuje jednání jako vztahově uspořádané formy, upozorňuje na to, že konkrétní formy (nejen ty architektonické), s nimiž se setkáváme ve veřejném prostoru, tady nejsou jen tak samy od sebe, ale jsou utvářeny v konkrétním, sociálně, kulturně či politicky ukotveném, silovém poli a zpětně na toto pole působí.

Text: Jan Zálešák

(tisková zpráva k výstavě Černá hora, Galerie mladých, Brno, 1. 4. – 30. 4. 2009)