Chrám pro všechna nebo žádné náboženství

Série architektonických návrhů. Obsahuje axonometrické zobrazení chrámu, jeho průřez a půdorys.

K návrhům je připojen následující text Milana Knížáka:

"Tento chrám je systémem věží spojených podzemním prostorem, jehož střecha je skleněná v úrovni země. Vstupní prostory do věží jsou většinou ze spodního prostoru.

Ústředním místem je skleněný válec (1), jakési kněžiště, kde nad hlavou "kněze" je v prodloužení centrálně umístěn hořící kovový válec (oltář). Hoří stále malým plamenem (věčné světlo) jen v případě "mše" (atp.) se rozhoří velkým plamenem. Jeho světlo je vidět (zvláště v noci) daleko do okolí.

Jehlanovitá pyramidální věž (2), postavená z černého kamene (nebo obložená černými kachly) s možností několika malých oken, je vyplněna schodišti a podlažími umožňující jak skupinová společenství tak i relativní samotu.

Ohnutá kovová roura (3) s mírně zavlhlými vnitřními stěnami (od eventuálních dešťů), bez oken, bez čehokoliv, jen s úzkým vstupním prostorem z podzemí a s odleskem světla shora slouží jako rituální prostor.

Žlutá (nebo bílá) ozubená věž (4) ze skořepinového betonu a s půdorysem ve tvaru lodi, také jako vysoká chrámová lod' slouží, dole otevřena rozevírajícím se schodištěm do podzemního společného

prostoru Poslední dřevěná, šroubovitě se plazící věž (5) obitá prkýnky způsobem bání dřevěných kostelíků, skrývá uvnitř labyrintovité schodiště s odpočívadly. Je podpořena kovovými sloupy. V posledním z nich je úzké vřetenovité schodiště, umožňující z konce věže přímý sestup dolů.

Chtě1 jsem vytvořit rituální prostor, kde společné prostory jsou střídány s prostory izolovanými, určenými pro menší skupinky nebo jen jedince. Rovněž záměrně vytvářím tzv. nevyužité (a nevyužitelné) prostory sloužící jen psychickým funkcím.

Chrám může být postaven samozřejmě kdekoliv, ale preferuji umístění na vrcholu holého kopce."

Milan Knížák se snaží vytvořit různorodě strukturovaný architektonický komplex, zahrnující odlišně pojaté prostory. Díky rozrůzněnosti a provázanosti jednotlivých staveb a prostorů mohou koexistovat formy široce vymezené náboženské aktivity.

Tvary staveb se neváží na konkrétní předlohy již existujících sakrálních staveb. Milan Knížák se spíše snaží vytvořit určité prostředí. Architektura slouží jako systém, který svými formami (tvary) vybízí k určitému způsobu jednání, chování a komunikace. Nechá-li se návštěvník některé stavby vést architektonickými tvary, pochopí-1i jejich funkci a uspořádání a využije-li jich, může jeho pohyb nebo pobyt vytvářet z této stavby univerzálně využitelný chrám. Symbolický obsah stavby se tak pojí s jejím funkčním uspořádáním. Zmíněný symbolický obsah staveb totiž aktuálně vzniká a proměňuje se na základě jejich používání (meditační i rituální prostor, prostor pro zakoušení samoty i pro společné aktivity se vzájemně prostupují, ovlivňují a proměňují).

Návrhů sakrálních staveb nebo děl s náboženskou tematikou není v díle Milana Knížáka mnoho, zvláště spojujeme-li náboženství v nějakou konkrétní formou. Přesto se některé návrhy objevují. Např. jako součást jeho návrhů designu (sborník Various design, oddíl Ideas for Altars, 1984), kde jsou zastoupeny návrhy oltáře pro kostel v Klíčově a návrhy ohňových oltářů a monstrancí (oddíl Fire Altars & Monstrances, 1974-1985). Ve sborníku Architektura, několik základních tezí a návrhů se objevuje množství návrhů kostelů a kaplí (oddíl Kostely a kaple, 1985-1986). Na základě těchto návrhů lze říci, že vedle návrhů, jež vycházejí ze znalostí konkrétních podmínek (Klíčov) se Milanu Knížákovi v některých návrzích daří postihnout i onu obecně kultickou a mysteriózní stránku náboženství, což je právě v oblasti moderní architektury mimořádně obtížný úkol.

Milan Knížák ve své tvorbě využívá náboženských symbolů jen výjimečně (např. v díle Design modrého ukřižování, 1987-88). Zájem o tuto dimenzi lidského života je však u Milana Knížáka nepochybný. Projevuje se především v obecnější formě porozuměním významu rituálu v lidském životě. Mnoho svých akcí označuje jako obřady a využívá v nich prvků rituálního chování. Obřadnost, jež bývá mnohdy chápána jen jako prázdná forma, nabývá pro Milana Knížáka původního významu, stává se prostředkem, jenž člení lidský život (významná úloha svátků) a vymezuje jednotlivé způsoby naší existence. Chrám pro všechna nebo žádné náboženství vytváří prostředí pro různé druhy rituálů, čímž poukazuje na bytostnou potřebu takového konání.

Text z podrobné dokumentace pro Sorosovo centrum současného umění,

Mgr. Kamil Nábělek, Praha, 1996