Dvě skupiny předmětů

Existují dva druhy předmětů. První jsou "krásné předměty" – žádoucí a přitom nedosažitelné. Patří k nim lenošky, lampy, párky, motorové čluny a plavecké bazény. Návštěvník je miluje a rád by je vlastnil. Možná si zrovna nemůže koupit motorový člun, ale může přemýšlet o vzdálené možnosti jeho koupě – kdo ví, snad jednoho dne...?

Pak je tu druhý typ předmětů. Jsou "ošklivé", protože k nim patří jeřáby, cementové míchačky, soustruhy, vany na maltu a hydrualické lisy (ony jsou vlastně velmi krásné, dokonce krásnější něž první typ předmětů, ale návštěvník veletrhu to neví). Jelikož jsou ošklivé a neskladné nejsou nežádoucí a to také proto, že si svými bezcílně se točícími koly a čepelemi sekajícími do prázdna na veletrhu vypadají podivně nefunkčně... Ve skutečnosti si návštěvník nevybral. Jelikož nemůže být vlastníkem výrobních prostředků, přijal jen úlohu konzumenta spotřebních předmětů. Je ale spokojen. Zítra bude víc pracovat, aby si jednoho dne mohl koupit lenošku a ledničku. Bude pracovat u soustruhu, který mu nepatří, protože jej ani nechce.

Tolik část eseje "Dvě skupiny předmětů" od Umberta Eca. Esej vyšel v roce 1970 a reaguje na tehdejší Milánský prodejní veletrh. Přesto, že je esej dobově zabarven můžeme v něm nalézt paralely k současné situaci ve střední Evropě, kdy je pomalu uzavřena kapitola transformace z tvrdého socialistického modelu společnosti do liberálně kapitalistického.

V roce 2001 dostala ke svým 50. narozeninám moje matka Jiřina Skálová soustruh, na kterém pracovala 20 let. Továrna nabídla soustruh k prodeji, protože již neměla na splácení jednoho z bankovních úvěrů. Továrna sice přežila rannou transformaci devadesátých let, ale na začátku tohoto desetiletí jí již evidentně docházel dech. Můj otec se rozhodl pojistit budoucnost svou a své ženy a zakoupil soustruh - jediný nástroj pomocí něhož si oba dva dokáží obstojně vydělávat.

Požádal jsem svou matku o to, aby tento nezvyklý dar vyfotila a fotografii mi darovala.

Během rozhovorů z rodiči jsem se dozvěděl, že nebyli sami, kdo si zakoupil výrobní prostředky na nichž během komunismu a transformace pracoval po několik desetiletí. Tyto lidi jsem navštívil a požádal, aby mi své mašiny vyfotili svými fotoaparáty a získané fotografie jsem nazvětšoval do velikosti 50 x 40 centimetrů, a poté zarámoval do plexisklových rámů.