Již v první polovině osmdesátých let se ve Stankově fotografiích objevují značně zneklidňující a existenciální motivy, které se v průběhu jeho tvorby násobí nebo jinak komplikují a skládají do náročnějších kompozic. V jeho tvorbě jsme také svědky nápadného prvku ohraničenosti. „Jistý uzavřený prostor, který naráží na hranice, který můžeme v širším smyslu interpretovat jako vizuální metaforu tehdejší společenské situace – tedy snahu vizualizovat nepropustnost geopolitického akvária… snahu dostat se ze stanovených a zaužívaných pravidel výuky na FAMU.“ [Lucia L. Fišerová: Slovenská nová vlna, 80. léta, KANT, 2014, s. 71.] Tato idea je dále umocněna čtvercovým formátem, jenž je pro tvorbu Vasila Stanka charakteristický. Je jakýmsi náhledem do umělcovy snové vize či představy, která se po delší dobu utváří v jeho mysli a které předchází pečlivá příprava v podobě kresebných skic, jež jsou následně uvedeny do reálu. Stanko v této souvislosti používá pojem „specifikace“, jenž chápe jako rozvádění jisté představy do mnoha podrobností, kdy dochází ke znázornění hlubší niterné vize sahající za obraz nahoty lidské společnosti.
Ve Stankově tvorbě jsme svědky dvou důležitých momentů: v rovině námětové se neustále opakuje téma komunikace v rámci lidské společnosti – jakési „smečky, která se stále rodí“ – a dále je to velmi precizní rovina technická, kdy se Stanko zabývá barevnou fotografií nebo 3D technologií.
