Předmětem našeho zájmu jsou soukromé dopisy, které svým obsahem zároveň tuto oblast přesahují a jejichž poselství a výpověď zasahuje širší společnost; dopisy původně určené konkrétnímu adresátovi, ale psané v předtuše, že budou čteny i jinak a někým jiným. Sledujeme případy dopisů, jež dokládají nebo předstírají často bezvýchodné postavení jejich pisatelů. Dopis je tak jediným, alespoň symbolickým prostředkem, jak poukázat na nějaké příkoří; výlučným pokusem o vzdor či nápravu.
Představujeme dopisy otevřené, šifrované, výhružné, udavačské, milostné, upřímné a zoufalé, anebo konstruované a manifestační, které se staly dílem par excellence. Pro potřeby výstavy jsou tyto dopisy metaforou raket vyslaných do „kosmu společnosti”, které nesměřují „vně“, ale „dovnitř“: z oběžných drah osaměle kroužících individuí do centra gravitace – do společnosti.
Věříme, že tento „vesmírný projekt“ odhalování společenských vazeb má svoji důležitost a váhu i proto, že naše komunikace stojí v centru zájmu dalších subjektů, než kterým je prvotně určena. Jak dějiny „analogového“ rozlepování obálek, tak aktuální masové zneužívání a dohled nad naší elektronickou komunikací jsou dokladem toho, že jako společnost představujeme svého druhu nebezpečí, na které je nutné dohlížet, sledovat ho a snažit se ho postupně rozdrobit.
Jsme skutečně sami? Je tam ještě někdo? Spíše než vesmírné civilizace zelených mužíčků nás zajímá „naše“ společnost. Prohlašujeme, že v její existenci věříme, i když je nám vštěpováno, že jsme fantasti.