Mateřské město

Jiří Žák se zajímá o příběhy a o jejich politický potenciál. Postkoloniální teorie upozorňují na to, že narativ je nástroj moci, který produkuje, upevňuje, opodstatňuje a normalizuje formy nadřazenosti a útlaku. Používání termínu „narativ“ je záměrné, kdy cílem je poukázat na to, že jde o příběh vyprávěný z konkrétní perspektivy, jež je formována určitými zkušenostmi a podmínkami. Problematizuje tak přesvědčení, že existuje jeden velký, univerzální příběh, a namísto toho prezentuje multiplicitu různorodých příběhů vytvářejících složitou mozaiku našeho světa. Jiří Žák často sleduje dominantní narativ a zkoumá, co tato hegemonická perspektiva vynechává. Snaží se o vybočení, vychýlení z obvyklého úhlu pohledu, které jednak upozorňuje na vyfabrikovanost singulární perspektivy a zároveň také umožňuje spatřit příběhy, které byly touto dominantní perspektivou dosud zastíněny.

Ve videu Mateřské město (2015) se Jiří Žák zaměřil na málo známé události související s historií jeho rodného města Zlín, neoddělitelně spjatého se společností Baťa. Hlavním námětem se stala právě reflexe dědictví této firmy, které je v českém prostředí vnímáno skoro výhradně pozitivně. I z toho důvodu začíná video a jeho vyprávění v prostorách místního muzea, ve výstavě věnované slavné rodině a jejímu podniku. Muzeum zde představuje významný rámec, jehož funkce je symbolická a jenž je zároveň konfrontován s kritickým kontrapříběhem, který jeho singulární narativ podrývá. Protagonista ve videu prochází mezi exponáty a v portugalštině vypráví o baťovské kolonizaci brazilských území. Ty byly podrobeny úplné transformaci, původní deštný prales postupně nahradily pastviny, na řekách vznikly vodní nádrže, vybudovaly se fabriky a nová města. Tuto proměnu odrážejí i archivní záběry z brazilského prostředí, které se prolínají s výjevy z Muzea jihovýchodní Moravy a s černobílými záběry běžících strojů a pracujících lidí. Ve vypravěčově výpovědi se přitom vrství několik rovin jazyka – expanzivní slova popisující plány rozvoje, budování a industrializace se střídají s dialogem, který zachycuje interakci mezi nově příchozími a místními a odráží mocenské nerovnosti a paternalismus ve vztahu k jiným. Ve videu se mísí známé a neznámé, je zde přítomen kontrast a napětí, který diváctvo vyzývá k úvaze nad tím, co všechno o naší vlastní minulosti nevíme a co to pro porozumění naší současné identitě znamená.