Náhrdelník

Součástí souboru Drásající šperky 1962-1970

Stav díla: dílo ztraceno

Náhrdelník je tvořen spojením nejrůznějších drobných kovových předmětů: kousků drátů. klíčů, hřebíků apod. Tyto předměty jsou upevněny na plochou kovovou destičku. Použitým věcem je ponechána jejich původní podoba. (V roce 1970 vzniká ještě druhá série Drásajících šperků, tyto šperky jsou většinou natřeny červenou barvou.)

Náhrdelník pochází z raného období tvorby Milana Knížáka. Asambláže z drobných předmětů nebo drobné předměty samotné (např. nůžky) jsou použity jako šperky. Tímto novým přístupem se proměňují jak použité běžné předměty (jejich smysl), tak i samotný náhled na tvorbu šperků. Změna pohledu souvisí se snahou Milana Knížáka zapojit uměleckou tvorbu do širšího sociálního kontextu. Mezi uměním a neuměním (respektive tím, co za umění není považováno) tak probíhá neustálá oscilace významů.

Milana Knížáka zajímá nejen proměna předmětů ve šperky, ale i nová podoba šperků samotných. Nová podoba šperků je dána jejich souvislostí s dalšími jeho aktivitami, tj. s různými druhy líčení, akcemi i návrhy módy. Krom souboru Drásající šperky tak vzniká např. i návrh líčení-šperku Pomalované uši jako náušnice, objevují se i další návrhy v oblasti přechodu mezi líčením a šperky např. Ruce označené pro tajné rituály (1965-70). Jak si zdobit tvář (1967-71), Ústa vyzdobená pro různé příležitosti (1967-1970), případně návody na netradiční oblékání, např. Šaty malované na tělo (1965-66). Rozsáhlý cyklus Šaty malované na tělo zároveň dotváří kontext návrhům šperků malovaným či tištěným na tělo či soupravám šperků jako oděv (od roku 1970). Souvislost s touto oblastí přechodu má např. část milostného obřadu - masky a symboly malované na tělo vonnými či jedlými materiály.

V 70. letech Milan Knížák již své šperky dělí do několika kategorií: 1. Pevné šperky a) tradiční, b) dynamické (světelné, zvukové, mobilní + variace) c) s tekutým nebo plynným obsahem, d) malované, tištěné nebo jiným způsobem provedené na kůži (odstranitelné, stálé), 2. tekuté, 3. plynné, 4. rostlinné, 5. živočišné, 6. psychické (a přirozeně mnoho typů a stupňů mezi těmito kategoriemi). Na tomto základě pak vznikají i nejrůznější konceptuálnější projekty šperků: myšlené šperky, tajné šperky, neviditelné šperky, nešperky. Konceptuální šperky, coby soukromé (neveřejné) šperky, zároveň vymezují, spolu s tradičními veřejně nositelnými šperky, oblast šperků vůbec.

Šperky obecně nositelné jsou v 70. letech navrhovány v mnoha typech a tvarech, např. jako nádoby plněné tekutinami a plyny různých barev, jejichž obsah se neustále mísí a mění, jako velké a těžké šperky nošené na zádech či jako skvrny na šatech. V 80. letech Milan Knížák vytváří klasičtěji pojaté šperky (míněno v celku jeho tvorby). Vznikají šperky kombinující různé materiály (obyčejné kameny s drahokamy, kousky zlata a platiny nebo dřeva apod.). V 80. letech vznikají šperky z chromované oceli, objevují se navíc zcela nové druhy (např. šperky pro nos. obočí, pro klín, pro ňadra apod.). Krom nových druhů se objevují i šperky netradičně zdobené (např. šperky zdobené ohněm 1985-1986). Netradiční a mezní šperky zároveň souvisí s dalšími aktivitami Milana Knížáka (např. s nábytkem zdobeným ohněm, 1974-1985) nebo návrhy designu (Fire altars, 1974-1985, lze uvést i sérii Krásné zbraně, 1991) Objevuje se i architektonický návrh mající souvislosti s tímto širším pojetím šperku, viz návrh velkého rodinného domu Šperk (1970-1983). Tvorba šperků není pro Milana Knížáka jen okrajovou (doplňkovou) záležitostí, nýbrž je propojena s celkem jeho tvorby, s designem, módou, architekturou i akcemi. Tyto vzájemné vztahy ukazují také jak velkou roli hraje tzv. užitná tvorba v celku jeho díla.

Text z podrobné dokumentace pro Sorosovo centrum současného umění,

Mgr. Kamil Nábělek, Praha, 1996