Nikdo čitelný

»Jedna z možností, jak pochopit tento projekt, je představit si nějakou hlavní, intenzivní ulici nebo náměstí kapitalistického velkoměsta, která chce být výstavním centrem aglomerace, kde se žije, chodí do kina, nakupuje, obchoduje atd. Takovým místem je třeba Time Square v New Yorku, Picadilly Circus v Londýně, Shibuya a Shinjuku v Tokiu atd… Jsou to velmi medializovaná, tedy notoricky známá místa, ale na druhou stranu si dovoluji tvrdit, že je vlastně opravdu nikdo nikdy neviděl a nemá ani šanci je vidět, protože jsou pokryta nápisy, informacemi, které pohled na ně odvádí.

Je také možné představit si pilota Formule 1 nebo cyklistu na Tour de France, jak jej sleduje kamera a vy čtete informace Benetton, Mercedes, Esso, Alitalia, ale možná vás ani nenapadne ptát se: „Kdo je ta osoba pokrytá informacemi? Má děti? Jakou má náladu? Trpí něčím? Na co myslí? Prostě jaký je to člověk?“

V případě kombinézy je tento fenomén vyhnán do extrému. Člověk se naprosto ztrácí a my nemáme volbu. Jakoby se ona žijící, konkrétní osoba stávala spíše globální personifikací. Pohlédneme-li na ní, musíme číst – ale není to vůbec snadné. Vlastně je to skoro nemožné, protože se nápisy navzájem ruší, vytvářejí nečekaná spojení, jakýsi babylonský jazyk plný novotvarů. Navíc to máme ztížené i tím, že se text na živém těle pohybuje a prohýbá.

Kombinéza „Nikoho čitelného“ je dresem určeným k performanci. Obvykle však performance nemá předpokládaný děj. Ten „Nikdo“, kdo kombinézu nosí, performuje, ať dělá cokoli. Už jen fakt, že je takto oděn, mění realitu kolem něj do nových významů a souvislostí. Vždy jde o improvizaci a o jemný posun obyčejných událostí. „Nikdo čitelný“ může jít prostě jen po ulici, může nakupovat v supermarketu, stát frontu na poště, modlit se v kostele, sedět v kině, stát na zastávce, pouštět draka, dívat se z okna, atd. Vždy na sebe strhává jako zvláštní, specifická „neosobnost“ (napadená globální epidemií) pozornost a zájem lidí. Je to totiž zvláštní pocit, vidět někoho konkrétního, kdo se pohybuje, žije… – ale má spíše objektivní charakter.

Performance pro zenový chrám v Číně se skládala ze dvou částí. Při obou bylo použito mobilního telefonu Nokia N95 s fotoaparátem a velkým displejem. Nejdříve bylo nutné nafotit mobilem v Pekingu co největší množství nápisů, informačních tabulí, reklamních cedulí, atd. V druhé fázi performance mi bylo umožněno sedět před oltářem chrámu při jeho vysvěcení v pozici lotosového květu. Mobil jsem držel v centru energie čchi a každých cca 5 vteřin přepínal obrázek po obrázku, které jsem nafotil v Pekingu. Došlo zde ke zvláštnímu prolnutí „Nikoho čitelného“ – tedy neosobní osoby – s myšlenkou „popření vlastního ega“ charakteristickou pro buddhismus. Bytost bez ega jako by se stala jakýmsi médiem či serverem globálních informací. Mobil jakoby propojoval globální satelitní síť s mentální energií této neosoby – média.« (JČ)