O něco horší než Romeo: tragédie z rozmaru

Karina Kottová působila jako hlavní kurátorka galerie v Meetfactory od roku 2012 do roku 2015. V tomto období usilovala především o kontextualizaci české scény a lepší propojení se zahraničními umělci a umělkyněmi. Její výstavní projekty měly do značné míry nejen mezinárodní účast, ale také konfrontovaly tvůrce napříč generacemi a uměleckými médii. Kottová dlouhodobě pracovala s kontextem a možnostmi Meetfactory jako platformy pod jednou střechou sdružující několik programových linií a oblastí umělecké tvorby. Jejím záměrem bylo podnítit mezižánrovost a intenzivnější spolupráci prostřednictvím hledání společných/styčných bodů, což nakonec vyústilo do těsného propojení divadelního představení s výstavou pod názvem O něco horší než Romeo: tragédie z rozmaru (2015).

Tento experimentální projekt vznikl jako společný autorský počin Kariny Kottové a dramaturga divadelní sekce Meet Factory Matěje Samce, kteří ve své koncepci vyšli ze tří literárních zdrojů: Romeo a Julie od Shakespeara, The Seducer's Diary od Sørena Kierkegaarda a Dark Matter od Juli Zeh. Na základě těchto děl se jim základním motivem stala láska jako paradoxní archetyp, který se cyklicky objevuje napříč staletími, doprovází nás během našich životů, neustále se opakuje ve známém, a přesto stále překvapivém koloritu. Příběh, který Karina Kottová s Matějem Samcem vytvořili, prochází jednotlivými fázemi, polohami a podobami lásky a sleduje jevy jako vášeň, svádění či sebedestrukce. Z této ideje se postupně vyvinul jeden divadelně-výtvarný celek, na jehož tvorbě se dále podíleli sochař Jan Haubelt, herečka Halka Třešňáková a režisérka Viktorie Čermáková.

Výsledná podoba výtvarné části projektu vznikla v rámci spolupráce kurátorky Kariny Kottové s umělci Janem Haubeltem a Jiřím Thýnem. Měla charakter prostorové instalace, která zásadním způsobem přetvořila ráz galerie tak, že vzniklo specifické prostředí, atmosféra, jež mohla působit jako samostatná výstava, ale i svébytná scénografie pro divadelní představení. Jan Haubelt přispěl sérií monumentálních rotujících skulptur evokujících postavy na rozsáhlé šachovnici. Siluety jednotlivých soch byly inspirovány známými typografickými kolážemi Karla Teigeho, které doprovázejí Nezvalovu báseň Abeceda a vycházejí z asociativních tanečních pozic připomínajících jednotlivá písmena. Sochy pak byly ještě doplněny o zděnou stěnu s otiskem lidského těla jako jakousi fosilií nebo gestickou připomínkou. Tyto objekty a jejich specifická konstelace měly význam pro inscenaci a hereckou choreografii, neboť aktéři divadelního představení se scénou aktivně pracovali. Prostorovou instalaci přitom dotvářela a sjednocovala světelná realizace od Jiřího Thýna.