Portrét

Obraz zachycuje portrét dívky. Rysy jejího obličeje jsou zjednodušeny až formalizovány. Tomuto celkovému pojetí se vymykají pouze protáhlá ústa, rušící svoji neurčitostí jistou znakovost obrazu. Obraz je kompozicí výrazných barevných ploch: žluté pozadí, červené vlasy dívky, bílá plet, zelené šikmé oči a široká, světle šedá ústa. Barevné plochy jsou vyjma úst jednotné a nelomené.

Celkové pojetí obrazu odkazuje způsobem zpracování i obráceností ke

společnosti k pop artu.

Zmínka o pop artu však charakterizuje jen některé vnější rysy cyklu Portréty, neboť Milan Knížák se nesnaží navazovat na díla vzniklá v jiném kontextu, sleduje především vlastní intence. Milanu Knížákovi nejde primárně o nějakou novou formu umění, nýbrž svými aktivitami usiluje o průnik umělecké a neumělecké sféry. V cyklu Portréty se proto objevují některé reklamní nebo až aranžérské

postupy. Některé portréty jsou malovány na plakáty nalepené na překližku nebo na hobru nebo se v obrazu objeví i reálné předměty (žíně ze smetáku použité jako řasy). Především je však důležitá nová prezentace obrazů v rámci Krátce trvajících výstav na ulici.

Cyklus Portréty se navíc objevuje v době, kdy se Milan Knížek začíná kromě environmentů věnovat akcím, do kterých jsou obrazy někdy začleňovány. V souvislosti s cyklem Portréty lze uvést ještě podobně pojatý obraz dívčí tváře, jenž byl namalován na okně domu na Novém Světě. Tímto způsobem byl obraz zapojen do akcí probíhajících na Novém Světě (např. 2. manifestace aktuálního umění), což opět odpovídá již zmíněné snaze Milana Knížáka včlenit umění přímo do souvislostí života.

Cyklus Portréty spadá do doby, kdy Milanu Knížákovi nejde již tolik o podobu a prezentaci definitivního artefaktu, ale spíše o rozšíření životních dimenzí pomocí různých forem umění. Knížákův příklon k akcím, jež s od roku 1964 stávají na dlouho jeho nejdůležitějším výrazovým prostředkem, souvisí s akcentací této aktivizující a procesuální stránky umění.

Text z podrobné dokumentace pro Sorosovo centrum současného umění,

Mgr. Kamil Nábělek, Praha, 1996