Rozprávanie s vetrom

Zatímco rané snímky některých členů Slovenské nové vlny je občas obtížné od sebe navzájem rozeznat, Župníkova tvorba je charakteristická na první pohled. Nepoužívá modely ani ateliér, s fotoaparátem vyráží do terénu fotografovat městská zátiší nebo přilehlé krajiny. Nefotí proto, aby zachoval krásu okamžiku, záběry volí záměrně tak, aby poodhalil neviditelnou, transcendentální rovinu fotografovaného. Postupně si nachází metodu práce, která mu umožňuje poodhalit svět, který tu je, který cítíme, ale nevidíme. Svět magické reality snů, mýtů, metafor, symbolů a imaginace. Jak se stalo, že zatímco jeho spolužáci fotí rozverné snímky nahatých kamarádek v ateliéru, Župník snímá květiny na louce nebo oprýskanou zeď? Autor sám shledává kořeny této své odlišnosti v prostředí svého dospívání. Velký význam přisuzuje krajině, ze které pochází, totiž ze slovenské tajuplné Levoči. Podhorská příroda podněcovala Župníkovu představivost a povzbuzovala jej k vlastnímu tvoření. Pomocí fotoaparátu zachycoval všední realitu života. Soustředěn na detail, pořizoval od nástupu na FAMU záznamy věcí kolem sebe. Člověk se na jeho fotografiích z let 1982–1990 téměř nevyskytuje, námětem jeho snímků jsou například banální výjevy zachycené při nočních toulkách Prahou, v cyklu Cesta z roku 1982 zase dokumentoval svůj návrat na Slovensko.