Spící město

Jedním z Langových nejvýraznějších počinů, jenž v sobě soustředil několik hlavních linií jeho tvorby, byla instalace Spící město na benátském bienále v roce 2011. Základem celého projektu se staly sochy jeho otce Jiřího Langa, které přenesl z existujícího ateliéru do Benátek, kde s nimi dále, někdy až morbidním způsobem, pracoval: sochy byly rozřezávány, dotvářeny, slepovány, zvětšovány nebo ponechány v původní podobě, zasazeny do zinscenovaného prostoru, kde se mísily se scénograficky rozmístěným nábytkem. Ze samostatného uměleckého díla se v některých případech stal pouhý materiál pro další, nové nebo dotvořené sochy. Langova manipulace soch jiného autora se zde podobá jeho dřívější práci zahrnující reprodukci díla a jeho znovuvytvoření. V této instalaci ovšem použil již existující dílo a už tím, že se s ním rozhodl pracovat, vznikl nový kontext, v němž se silně emocionální rovina pojí s obecnou historií. Kolektivní se střetává s čistě osobním, dějiny poválečného sochařství, v jejichž atmosféře sochy vznikaly, s příběhem jedné uzavřené tvorby. Dialog otce a syna je tu sice přítomen, ve větší míře však šlo o snahu vypořádat se s hmotným, ale i myšlenkovým dědictvím, které Langa od dětství obklopovalo. Podobnou linii tvorby můžeme vysledovat i v dílech dalších českých autorů – jako třeba u Petra Nikla, Markéty Othové nebo Martina Zeta – Lang byl ovšem ve svém Spícím městě v projevu a způsobu podání, který je nepietní nebo k původnímu dílu zdánlivě bez respektu, radikální. Vypořádání se s minulostí formou jejího přetváření a situování do zcela nových konstelací pak otevřelo otázky týkající se jednak hodnoty normalizačních soch, ale i o toho, jak máme na jejich autory z dané doby nahlížet – i když trochu paradoxně skrze znehodnocování soch samotných.