Too Much Too Soon

„Výstavu Too Much Too Soon Katarína Hládeková s Ondřejem Homolou koncipovali jako instalační celek, v němž se jednotlivé artefakty ocitají na pomezí mezi rekvizitami, sloužícími jako opora celkového narativu, a autonomními uměleckými díly, z nichž většinu bychom mohli označit jako sochy. Individuální rukopisy obou umělců (pro Katarínu je charakteristická konceptuální i řemeslná důslednost, Ondřej rád pracuje s náznakem, zkratkou a vtipem) se prolínají již na úrovni jednotlivých objektů. I celou instalaci můžeme bez váhání označit jako dialogickou. Nebo snad dialektickou? Všechna ‚díla-rekvizity-modely' odkazují k leitmotivu umění jako hry či spíše specifické sportovní disciplíny s vlastními pravidly a institucemi. Umělecké školy, galerie, rezidence – ty všechny jsou prostoupeny étosem soutěžení; nacházíme v nich kouče a porotce, připravené nabídnout návod na úspěch nebo verdikt o tom, jestli úspěchu bylo (nebo může být) dosaženo. Zmíněná dialektika souvisí s tím, co se v postmoderním slovníku označilo jako dvojí kódování. Výstavu lze číst jako výsledek studia samotných umělců a vystavené artefakty jako modely či ukázky pracovních postupů a strategií současného umění: instalace, ready made, DIY… Zároveň se na ni však můžeme dívat jako na zcela autonomní, vyzrálý projev, tedy jako na něco, co si samo zasluhuje být předmětem studia a snad i následování.“
(text Jan Zaléšák – kurátorský text k výstavě Too Much Too Soon)