Dominik Gajarský

Dominik Gajarský je zástupcem nejmladší generace současné české umělecké scény. Jeho práce není striktně ukotvena v jednom technologickém médiu, přesto si stihl vybudovat specifický vyjadřovací jazyk, a to po obsahové i formální stránce. Forma jeho děl se otáčí kolem černobílé vizuality, která navazuje na jazyk modernistické fotografie. Subjektivním způsobem, a přesto s poukazem na historii, mapuje události kulturní minulosti. Výsledky však nejsou okleštěny na pouhý výzkum, ten tvoří konstrukci pro stavbu vizuálních vztahů.

Archeologickou činností, kde ale naopak převládá vědecký přístup, je instalace Přijde kostra na akádu (2011). Společně s Tomášem Hrůzou a Romanem Štětinou zde komentovali dojem ze školního klimatu. Vitrína s věcmi, které pomocí přístrojů na hledání drahých kovů vykopali na zahradě Akademie, nejstarší archivní kresby z počátku 19. století a fotografie nynějších klauzurních instalací tvořily kompozici fragmentů různých časů. Kritický osten byl omezen na divákovu schopnost tyto časy poskládat v celek.

Inspirace moderní fotografií je zjevná v sérii Backsides (2012). V ní se Gajarský dotknul aktů amerického fotografa Mana Raye způsobem, že stejné motivy vyfotografoval zezadu. Vznikl tak jistý odvrácený pohled, na kterém se dá vnímat jak jeho stylistické kvality, tak konotace na vztah k moderně. Série Album bílého muže (2013) se může na první pohled zdát jako minimální malířská abstrakce. Jedná se však o fotografie replik primitivních soch, které plavou v černé ploše. Primitivismus byl jedním ze základních inspiračních kamenů avantgardy, která ve snaze vzdálit se soudobým měšťanským konvencím sáhla na okraj. V Gajarského práci však opět můžeme naleznout záměrné balancování mezi estetikou a komentářem. Album bílého může se dá vnímat i jako doklad o přejímání a rekonstrukcí vnějších vlivů a to hned dvojím způsobem. Bilí intelektuálové si na začátku 20. století přisvojili některé znaky primitivních soch a současný umělec si podobně přisvojuje aspekty avantgardního umění.

Práce Vzkaz v láhvi (2014) nepracuje s konkrétním náznakem minulého děje, ale s narativní linií, která vede až do dobrodružného přiběhu. Ačkoli je opět výsledkem série kompozičně vyvážených černobílých fotografií, ty kromě výtvarných artefaktů přejímají úlohu jednotlivých indicií. Pomocí zachyceného místa, knihy a mapy se případný účastník může dopracovat až k tajnému vzkazu. Toto dílo má základ v minimálním výtvarném gestu, svým happeningovým i literárním přesahem však překračuje hranici k životu a hře.

Kontinuita fotografického přiběhu je krok od pohyblivého obrazu, který patří mezi Gajarského další vyjadřovací prostředky. Krátký film Cesta do pravěku (2014) se tématicky i technologicky vrací do času vzniku filmu. Je natočen na film 35 mm a symbolicky ve třech částech odráží magii filmového média. Škrtnutí sirky, hoření, a nekonečný pohyb ručičky metronomu mezi bystami.

Další video prací je černobílý Pavilon (2013), které kombinuje záběry z botanické zahrady s anglicky namluvenými básněmi Langstona Hughese. Ambietní vizuální atmosférou tvořenou průhledy do rostlinného světa se mísí dvě řeči. Řeč poezie a přirozené zvuky přírody. Přesto však, oboje jsou jen výseky umělé reality. Stejně jako příroda je uzavřená v lidmi vytvořené architektuře, život je vyjádřen slovy a symboly. Kombinace o mísení různých myšlenkových polí je typickou strategií současného umění. Nejinak je tomu u Garajského, který mísí historii se současností, obraz se slovem.

Intermediální translace mezi dvěma systémy je zjevná v díle Alekhine vs Capablanca (2013), kde se projevuje i autorův zájem o hudbu a zvuk. Toto dílo je postaveno na překladu zápisu slavné šachové partie do hudební partitury, který byl následně Marií Ladrovou zahrán na theremin. Kromě práce s hudbou ve vizuálních projektech se Dominik Gajarský angažuje i v několika hudebních projektech, z nichž nejnovější nese název Slowmotiondancer.

Zajímavá syntéza vizuálních fragmentů je cyklus fotografií Nechtěná dobrodružství (2015), kde autor otevírá významy položením bankovek do akvárií a klecí v obchodě se zvířaty a následnou interakci fotografuje. Každodenní krajina zvířat je doplněna o absurdní prvek, který v uzavřeném světě leguánů nemá žádný význam, ve světě lidském má však úlohu, která ovlivňuje i život samotných leguánů v obchodě.

Václav Magid - Zlínský salon mladých (katalog k výstavě), 2015

Martin Mazanec - Journey to the Beginning of Time (katalog k výstavě), 2014

Viktor Čech - Mysl je sval (katalog k výstavě), 2013

Tereza Jindrová - Intruder (katalog k výstavě ateliéru Floriana Pumhösla), 2012

Martin Mazanec - Křehké kino (katalog k výstavě), 2012

Rado Ištok - TZ Přijde kostra na Akádu, 2011

Michal Pěchouček - TZ Někdo na Tebe myslí, 2009