Výstavní projekt pro Hamburger Bahnhof s názvem Embrace (2025–2026) je dosud nejambicióznější instalací Kláry Hosnedlové. Autorka ve specifickém prostoru bývalého nádraží vytváří ručně tkanou utopickou krajinu tvořenou velkoformátovými tapisériemi z lněných a konopných vláken. Do kovových panelů umístěných v historických obloucích vkládá jemnější, biomorfní díla a zvýrazňuje kontrast mezi autorskými díly a výstavním prostorem. Podlahu z přírodních materiálů tvoří hlína v kontrastu s dlažebními deskami, po nichž se divák v prostoru galerie pohybuje.
Umělkyně se vrací ke kořenům – k architektuře komunistické éry, ale i k přírodě s cílem prozkoumat industrializaci v konfrontaci s krajinou, což se zrcadlí také v použitých materiálech: len, hlína či pískovec se tu objevují vedle železa a betonu. Instalaci doplňuje zvuková stopa: rap se prolíná s tradičními českými lidovými písněmi folklorního sboru Lada a zvukem kostelních zvonů. Zvukovou složku zprostředkovávají reproduktory z berlínských technoklubů, z nichž některé jsou dokonce nefunkční. Figurují nejenom jako prostředek šíření zvukové stopy, ale představují i symbol časovosti.
Video k instalaci Embrace, dostupné na webové stránce galerie White Cube, která autorku zastupuje, zachycuje performery ležící v krajině a pohybující se prostorem galerie, přičemž v pozadí zní tradiční hudba. Hosnedlová přiznává inspiraci českými filmy jako Markéta Lazarová nebo Údolí včel (oba rež. František Vláčil, 60. léta).
V závěru performeři vycházejí z galerie s hořícími pochodněmi v rukou – jde o antigesto vůči Embrace. Zdůrazňuje vztah mezi architekturou budovy a křehkostí instalace, již by oheň mohl během několika sekund proměnit v popel.