Jana Želibská je významnou konceptuální (post)feministickou umělkyní, představitelkou akčního umění i feministické neoavantgardy, v jejíž tvorbě se prolínají prvky land artu, happeningů v přírodě a kolektivních akcí. Želibská byla inspirována především pop artem a francouzským novým realismem, patřila k tehdejšímu undergroundu a těžištěm její tvorby se stal únik do přírody a určité ztišení, které nastalo v 70. letech.
V autorčině tvorbě se často objevují motivy labutě, záclon, zrcadel a neonů; mezi hlavní prvky patří světlo a zvuk. Zrcadlo lze chápat jako možnost sebereflexe diváka, obrácení pozornosti směrem k návštěvnictvu galerie či diváctvu. Želibská využívá ready-made a přírodní materiály, nejčastěji trávu, hlínu, kameny či písek, které se pohybují na pomezí fotografické dokumentace a dokumentace objektů v přírodě. Fotografie jako taková tak slouží dvojímu účelu – dokumentuje performanci a vzniklý objekt, ale zároveň funguje jako samostatné umělecké dílo. Autorka zároveň experimentuje s umělou trávou, květinami či muchomůrkami a s jistou dávkou ironie komentuje postavení žen i dobové dění.
Snúbenie jari (1970) od Jany Želibské bylo jakýmsi kolektivním rituálem, jehož kořeny můžeme nalézt v pohanských praktikách spojených s přechodem ročních období, které jsou provázeny různými rituály. Akce se odehrála v Dolních Orešanech za účasti Milana Adamčiaka, Alexe Mlynarčíka a Miloše Urbáska. Adamčiak uvedl koncert vážné hudby s kompozicemi Vivaldiho a Debussyho. Mlynarčík zase zorganizoval přelet letadla, při němž byla zem poseta stuhami, Urbásek namaloval na látku symbol terče.
Autorka spolu se skupinou umělců a návštěvníků ozdobila stromy stuhami. Následovalo zaplétání copů, přelet letadla a koncert vážné hudby. Stuhy zde sloužily jako dekorace, ale také jako symbol ženskosti; zároveň byly součástí procesu happeningu a výrazným prvkem dochované fotodokumentace. Akci lze číst jako přivítání nového ročního období, ale také jako rituál zjevení nebo jako oslavu feminismu. Přesto Želibská tvrdí: „Nikdy jsem se nehlásila k feministickému programu. Jestliže jsem byla programovou feministkou, pak jsem jí byla zcela nevědomky.“ [TZ k výstavě Jana Želibská / Zákaz dotyku, výběr z citátů. 27. 11. 2012. Dostupné z: https://artalk.info/news/tz-jana-zelibska]
