Eva Koťátková patří mezi celosvětově uznávané umělkyně. Její tvorba propojuje téma individuálního a kolektivního těla s otázkami jeho marginalizace, stigmatizace a společenského vyloučení. Autorka zpočátku primárně experimentovala s vlastním tělem a jeho pohybem; tělo se pro ni stává jakýmsi prostorem performování, možností hledání a nacházení alternativního vztahu k institucím. Pro umělkyni tělo představuje také možnost pronikání, oddělení vnějšího a vnitřního prostoru, ale i ponoření se do posthumánního organismu, jeho zranitelnosti i péče.
Díla Evy Koťátkové jsou participativní; aktivně do nich zapojuje děti jako rovnocenné partnery v dialogu a umožňuje jim dotvářet instalace, v nichž propojuje prvky kovových klecí a textilních kostýmů. Umělkyně se věnuje také tematice „mimo-lidských“ bytostí, například právům zvířat ve vztahu k ekologickým a klimatickým změnám. Do projektů často zapojuje diváctvo, pořádá workshopy a nechává návštěvnictvo, aby (spolu)utvářelo prostor výstavy i samotné instituce.
Koťátkové díla nejsou otevřeně feministická, lze v nich ale najít prvky kritiky institucí založených na patriarchálních normách. Často využívá například konstrukci klece, která pohyblivost těla a jeho možnosti jednat limituje. Textil a kostýmy lze tedy vnímat také jako prvky extenze těla, které dohromady vytvářejí kolektivní prostor.
My Body Is Not an Island (2023) je velkoformátovou instalací v prostoru, jejímž jádrem je kovová konstrukce kolektivního polorybího, pololidského těla, do něhož mohou návštěvníci a návštěvnice vstoupit a stát se součástí instalace. Dřevěné krabice tento prostor rozčleňují a kategorizují, čímž Koťátková kriticky poukazuje na fungování institucí. Kolektivní tělo tak může být také jakousi metaforou snahy o sounáležitost. Umělkyně se snaží poukázat na skutečnost, že těla jsou z normativního diskurzu vyčleněna a marginalizována, zatímco tento prostor je vnímá, vybízí je k potenciální spolupráci a přijetí a také ke vzájemnému léčení.
