Jana Želibská je významnou konceptuální (post)feministickou umělkyní, představitelkou akčního umění i feministické neoavantgardy, v jejíž tvorbě se prolínají prvky land artu, happeningů v přírodě a kolektivních akcí. Želibská byla inspirována především pop artem a francouzským novým realismem, patřila k tehdejšímu undergroundu a těžištěm její tvorby se stal únik do přírody a určité ztišení, které nastalo v 70. letech.
V autorčině tvorbě se často objevují motivy labutě, záclon, zrcadel a neonů; mezi hlavní prvky patří světlo a zvuk. Zrcadlo lze chápat jako příležitost k divácké sebereflexi, dochází k obrácení pozornosti směrem k diváctvu či návštěvnictvu. Želibská využívá ready-made a přírodní materiály, nejčastěji trávu, hlínu, kameny či písek, které se pohybují na pomezí fotografické dokumentace a dokumentace objektů v přírodě. Fotografie jako taková tak slouží dvojímu účelu – dokumentuje performanci a vzniklý objekt, ale zároveň funguje jako samostatné umělecké dílo. Autorka zároveň experimentuje s umělou trávou, květinami či muchomůrkami a s jistou dávkou ironie komentuje postavení žen i dobové dění.
Chuť ráje (1973/2012), původně vystavovaná v pařížské Galerii Jean-Gilbert Jozon na přelomu let 1973 a 1974 pod názvem Le goût du paradis a pod kurátorským vedením Pierra Restanyho, nás naopak vrací k tematice Adama a Evy v rajské zahradě a tematizuje prvotní hřích. Nacházíme zde bedýnky s jablky evokujícími dobro a zlo. Jablka zároveň sloužila jako součást participativního aktu, neboť byla určena k rozdávání a konzumaci, čímž se přítomní diváci symbolicky podíleli na „dědičném hříchu“.
Instalaci lze vnímat v kontextu dobové politické situace, invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa a následného období normalizace. Želibská se zároveň musela vyrovnat s rozhodnutím působit na neoficiální umělecké scéně a postupně se ocitla v prostředí undergroundu.
