V samém centru Prahy ve Školské ulici fungoval přes deset let stejnojmenný multifunkční prostor pro setkávání a neziskové výstavní i vzdělávací akce. Komunikační prostor Školská 28 vznikl v roce 1999 díky Linhartově nadaci jako další z míst určených pro prezentaci výstav ale i pro různé naučné, ekologicko-mystické akce a psychofyzické aktivity, jako je tai chi nebo kontaktní improvizace. V roce 2004 byla k vedení projektu přizvána Dana Recmanová, která následně navrhla koncepci zaměřenou primárně na umělecký projev. Od té doby se Školská věnovala oblastem českého i zahraničního výtvarného umění, nových médií, současné hudby nebo autorské filmové tvorby. Dramaturgie výstav a programů sledovala aktuální uměleckou kvalitu a současně vyzývala ke hře a experimentům s dosud nezavedenými tvůrčími formami a kontexty. Projekt byl podpořen grantem Magistrátu hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR a dalšími subjekty. V posledních letech byl provoz Školské zajišťován organizací DEAI/setkání, která vedení poskytovala značnou autonomii a která je rovněž úzce spjata s Linhartovou nadací.
Linhartova nadace (založena r. 1987), zaměřená na vytváření a podporu projektů, jež rozvíjejí společenské i umělecké vyjádření současných generací, je iniciátorem například dnes již legendárního pražského klubu Roxy nebo Experimentálního prostoru NoD na téže adrese v Dlouhé. Přízemní objekt s dvorkem za novorenesančním činžovním domem U Rytířů ve Školské ulici získala v roce 1996, kdy zároveň zahájila také stavební úpravy a přípravu koncepce k jeho využití. Po třech letech tak díky nadaci vzniká nová instituce s cílem obeznámit veřejnost s aktuálním – českým i zahraničním – děním na poli hudby, nových médií nebo výtvarného umění. Obecně byl program Komunikačního prostoru určen hlavně mladší a střední generaci, nicméně část akcí byla věnována i dětem, seniorům nebo zahraničním návštěvníkům Prahy. Dalším důležitým aspektem byla pestrá dramaturgie doprovodných (často večerních) programů jako například přednášek, tematických pořadů či tvůrčích dílen.
Než se připojila k týmu Školské, vedla Dana Recmanová v letech 1999–2003 v Centru pro současné umění v Praze mezinárodní program tvůrčích pobytů na Zámku v Čimelicích. Později v Praze založila také Studio Jelení (program uměleckých rezidencí). Na chodu Galerie Školská 28 se podílela produkčně, manažersky nebo kurátorsky. Stejně tak iniciovala řadu specifických projektů se zaměřením na umění, nezávislá média a komunity či program rezidenčních pobytů. Ty pak probíhaly v oranžérii v Dolních Počernicích a v Praze a byly taktéž podpořeny Linhartovu nadací. V letech 2009–2012 Recmanovou zastoupil Miloš Vojtěchovský. Pod jeho správou galerie využívala též menší výstavní prostor v hlavním bloku – tzv. Šedý pokoj – pro komornější, hlavně studentské projekty. Vojtěchovského rukopis poté rezonoval i v některých pozdějších instalacích či ve skladbě prezentovaných autorů, kam patřil například Martin Zet, Milan Guštar nebo Miloš Šejn.
Josef Ledvina ve svém článku o galerii připomíná, že zpočátku v programu dominovaly různé „umělecko-terapeutické a tvůrčí techniky v duchu filozofie new age“. Kupříkladu vůbec první akcí bylo vysypání posvátné mandaly tibetskými mnichy (Art Antiques, červen 2014). Další vývoj výstavního programu naznačuje příspěvek Lenky Lindaurové v časopisu Umělec publikovaný sotva rok po otevření galerie. Lindaurová v něm Školskou popisuje jako prostor, kde se patrně nebude profilovat žádný vyhraněný výraz nebo směr, a právě proto je otevřeným místem s velkými možnostmi. Dále se dočteme, že kromě rozmanitých výstav bez viditelnější koncepce se tu tehdy prezentovala amatérská malba nejmladší generace, které byla jakákoliv vyhraněnost či tendenčnost cizí (Umělec, 6/2000).
Pod vedením Recmanové představila hlavní galerie okolo patnácti výstav ročně a celkem tak realizovala přes 70 výstav na pomezí umění, výzkumu a mediální archeologie doplněné výstavami v rámci rezidenčních pobytů nebo vlastními projekty hlavních dramaturgů. Hlavní galerijní prostor byl velmi specifický a členitý, a zejména proto cílil kurátorský tým na instalace adjustované na míru galerie, které podle nich „působily nejlépe“. Proto se výstavy vedle zjevných prezentací aktuální tvorby stávaly také šířeji koncipovanými kurátorskými projekty.
Do kategorie výstav coby kurátorských projektů by tak patřila například výstava Markéty Kubačákové a Viktora Čecha z roku 2011 U dUbU tU bUdU. Autoři se v ní věnovali vizuální poezii jakožto literárnímu oboru, ale i práci s textem v současném vizuálním umění, a „rozmístili“ text po oknech i po podlaze. Naopak mezi prezentace jednotlivých umělců lze zařadit výstavu Tomáše Rullera (2013), který zde uvedl filmové a fotografické záznamy svých performancí. Prostor galerie svědčil také site-specific projektům. Prosklené plochy bočních oken i střešních světlíků se v roce 2012 rozhodl využít kanadský zvukový umělec Jamie Drouin. Ve své instalaci pojal prostředí galerie v kontextu její historie (objekt totiž původně sloužil jako kovodílna). Jednotlivé světlíky odhmotnil tím, že je zbavil skla a umístil do nich malé žárovky a zvukové reproduktory. Zvuková instalace, která prostor zcela pohltila, tak reflektovala minulost a bývalou funkci budovy.
Záměrem kurátorského týmu bylo rovněž pojmout některé výstavy interdisciplinárně, cílem čehož bylo přilákat i diváky z jiných oblastí nebo vytvořit program s přesahem do jiných oborů. K takovým výstavám by se dala zařadit například Urban Beeing (2014) zaměřená na včelaření ve městech. Součástí této akce byla i konference, která sdružila jak uměleckou, tak včelařskou obec, a kde se představily umělecké projekty i příklady progresivního včelaření v městském prostředí.
Kolem roku 2005 začala galerie víc akcentovat také téma pohyblivého obrazu a nových médií, které se zároveň stalo významnou součástí doprovodných programů. V letech 2009–2012 sekci pohyblivého obrazu vedl Martin Blažíček – experimentální filmař a pedagog z Centra audiovizuálních studií na pražské FAMU – a ve Školské se tehdy pořádaly různé filmové, ale i umělecké projekce. Po Blažíčkovi se této sekce ujal Vojtěchovského student Michal Kindernay. V roce 2014 se zde například prostřednictvím videotrilogie uvedla rumunská skupina The Bureau of Melodramatic Research (2014), která v prezentovaném díle sledovala „moment ekonomických proměn v oblasti využívání emočního kapitálu v procesu výroby“.
Pestrost Školské dále zajistily dva novější výstavní „mikroprojekty“: Bílý nástěnka pod správou Veroniky Resslové (nesoulad rodů v názvu byl záměrný – Artyčok.tv: Školská 28 profil) a zvuková Galerie Díra, které se zejména v posledních letech dostávalo velké pozornosti. Bílý nástěnka byla od roku 2011 věnována projektům přímo určeným pro velkoformátovou plochu nástěnky nacházející se v průchodu na dvorek. Svým umístěním vybízela k bezprostřední komunikaci s návštěvníky v rámci veřejného prostoru. Každý rok v říjnu byla její plocha věnována Festivalu fotograf a celkem na ní proběhlo zhruba 30 dalších výstavních projektů. Galerie Díra zase od roku 2012 a pod správou Vojtěchovského sloužila jako site-specific zvuková galerie určená pouze zvukovým projektům.
Co se týče ostatních aktivit a doprovodných programů, velká část patřila hudbě. Od roku 2010 byl součástí týmu Komunikačního prostoru také Petr Vrba, který působil v sekci věnované experimentální hudbě, hudební improvizaci nebo vystoupením využívajícím hudební a výtvarný projev. Do celkového programu pravidelně zařazoval koncerty zahraničních i českých (a slovenských) interpretů, na nichž představil několik významných osobností v této oblasti. Vystupovali zde například Jim Denely, Jacob Kirkegaard, John Grzinich, Herbert Friedl, Gino Robair, Dieb13, Alessandro Bosetti, Nancy Tobin či Jez riley French. Z českých interpretů pak třeba Michal Rataj, Ivan Palacký, Jaromír Typlt nebo Oldřich Janota. Vrba také částečně spolupracoval s Michalem Kindernayem na zvukových projektech, instalacích nebo na workshopech reagujících na současnou uměleckou zvukovou scénu (výroba DIY nástrojů, software řešení, mikrofonů apod.). Z přednáškového programu pak stojí za zmínku třeba série přednášek Místa počinu, věnovaná historickému vývoji výstavních prostorů, z níž pak vzešla stejnojmenná publikace.
Komunikační prostor Školská 28 svým sice neformálním prostředím, zato rozsáhlým programem nepochybně a významně obohacoval společenský i kulturní život v centru Prahy. V průběhu roku 2016 však vyvrcholily již nějaký čas trvající nejistoty ohledně budoucí grantové podpory. Přestože zde ještě proběhlo několik akcí a výstav (např. mezinárodní projekt Frontiers of Solitude), následoval odchod kmenových členů dramaturgického týmu. Školskou tak na podzim převzalo nové vedení, které sice mělo „dotáhnout poslední rok čtyřletého grantu“, v říjnu téhož roku ale Komunikační prostor Školská 28 definitivně zanikl. Uvolněný objekt od té doby využívá projekt Tibet Open House, který zde rovněž pořádá různé přednášky, kulturní výměny apod.
Zdroje:
Školská 28 – https://agosto-foundation.org/sites/archive/skolska28/index.html
Artyčok.tv, Školská 28 profil, 27. 1. 2016, https://www.youtube.com/watch?v=vq1NzxacQvk
Josef Ledvina, Školská 28, Praha, Art Antiques, červen 2014, dostupné na: https://www.artantiques.cz/skolska-28-praha
Lenka Lindaurová, Ještě čerstvé galerie, Umělec, 6/2000, s. 21
Tomáš Procházka, Konec kulturního prostoru Školská 28 – hudební zápisník, A2, 24. 10. 2016, dostupné na: https://advojka.cz/a2-article/2016-22-konec-kulturniho-prostoru-skolska-28-hudebni-zapisnik/?utm_source=chatgpt.com
