K čemu je kritika na světě? Otázka, kterou si Anežka Bartlová položila v názvu jednoho ze svých odborných textů, prochází v různých podobách celou její profesní praxí. Kritiku nevnímá jako nezaujatý soud vynášený z bezpečné vzdálenosti, ale jako činnost pevně spojenou s přítomností, společenským kontextem a odpovědností za možné důsledky vlastního psaní. Ve svém výzkumu ji charakterizuje prostřednictvím vztahu k současnosti a politické, sociální či kulturní angažovanosti. Jádrem je výtvarné umění, které ale z principu nemůže být odděleno od širokých kontextů, jejichž je součástí. Kritický text tak pro Anežku není pouze reflexí již hotového díla nebo výstavy, ale také způsobem, jak pojmenovávat a proměňovat podmínky, za nichž umění vzniká, získává viditelnost a vstupuje do veřejného prostoru. V její práci se psaní prolíná s editorskou, pedagogickou a organizační činností, stejně jako s dlouhodobým zájmem o kulturní politiku, feminismus, ekologii, paměť a sociální postavení lidí pracujících v umění.
Anežka Bartlová vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a teorii a dějiny umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Za svůj skutečný vstup do současného uměleckého provozu ale sama označuje až zapojení do iniciativy Mánes umělcům po svém návratu ze studijního pobytu v Berlíně. Protestní iniciativa, která v roce 2013 upozornila na netransparentní správu funkcionalistické budovy Mánesa a na širší problémy porevoluční transformace uměleckých institucí, pro ni znamenala osobní setkání s uměleckou scénou a vhled do jejích širších mechanismů. Už tento počátek předznamenal její další směřování: kritiku jako praxi uskutečňovanou zevnitř prostředí, jehož je sama součástí, nikoli jako vnější pozorování.
První recenze publikovala na dnes již neexistující platformě Obrazar a posléze na Artalku. V roce 2014 získala Cenu Věry Jirousové pro začínající kritičky a kritiky umění, na jejímž dalším fungování se následně také organizačně podílela. Právě otázce kvality a etiky kritického textu se věnuje dlouhodobě. Upozorňuje nejen na nedostatek kritické reflexe umění, ale také na absenci zpětné vazby věnované psaní samotnému – jeho formě, rétorickým prostředkům, argumentaci nebo vztahu k publiku. Tyto zkušenosti později shrnula v prakticky zaměřené příručce Co je výtvarná kritika (2022), která představuje různé žánry kritického psaní, nabízí konkrétní doporučení a samostatně se zabývá jeho etickými otázkami.
Důležitou součástí její práce je působení v kulturních a odborných médiích. V letech 2016–2019 byla stálou redaktorkou časopisu Art+Antiques, od roku 2018 do roku 2022 působila v redakci akademického Sešitu pro umění, teorii a příbuzné zóny, včetně období, kdy zde byla na šéfredaktorské pozici. Od února 2022 vede on-line časopis o současném umění Artalk. Tato posloupnost zároveň ukazuje šíři podob, v nichž autorka svou kritiku rozvíjí: od recenzí a přístupnější kulturní publicistiky přes akademický výzkum až k aktuálním komentářům a dlouhodobému sledování kulturní politiky. Publikuje také v A2, Alarmu, Deníku N, ve Fotograf Magazine nebo v zahraničních médiích a k otázkám současného umění a jeho institucionálního zázemí vystupuje ve veřejných debatách.
Artalk se pod jejím vedením a v návaznosti na práci předchozí redakce stále výrazněji profiluje jako médium, které dění na umělecké scéně nesleduje odděleně od jeho institucionálních a materiálních podmínek. Vedle recenzí výstav věnuje soustavnou pozornost kulturní politice, grantovým systémům, statusu umělce a pracovním podmínkám lidí působících v kultuře a umění, zabývá se vzděláváním na uměleckých školách nebo otázkami sexuálního násilí a zneužívání moci. Anežka Bartlová otevřeně chápe redakční práci jako vytváření kurátorovaného obsahu: témata nejsou vybírána s ambicí reprezentovat celé spektrum umělecké produkce, ale podle toho, nakolik dokážou přispět k porozumění současnému světu. Součástí tohoto přístupu je zároveň snaha o jazykovou přístupnost textů, jejich volnou dostupnost i férové odměňování přispívajících. Principy, které Artalk prosazuje navenek, se tak coby šéfredaktorka pokouší promítat také do jeho každodenního fungování.
Otázkou, co kritiku utváří a co od ní lze očekávat, se zabývala rovněž ve svém doktorském výzkumu na Akademii výtvarných umění v Praze. Disertaci obhájenou v roce 2022 následně rozvinula v publikaci Podmínky a předpoklady. Výtvarná kritika v Československu 60. let (2023). Nezkoumá v ní pouze jednotlivé texty nebo osobnosti, ale také redakce, profesní sítě, institucionální možnosti a ideologické rámce, v nichž tehdejší kritika vznikala. Ukazuje, že kritiku nelze vymezit jako jednotnou disciplínu s pevně stanovenými pravidly: existují spíše různé kritiky, jejichž podoby určují konkrétní historické, společenské a publikační podmínky. Historický výzkum tu má přímou vazbu na současnou praxi Bartlové. Stejně jako se při studiu šedesátých let ptá, kdo mohl publikovat, komu byly texty určeny a jaké možnosti jejich autorky a autoři měli, sleduje v dnešním kulturním provozu ekonomické zázemí médií, postavení kulturního novinářstva nebo institucionální limity veřejné diskuse.
Další výraznou linií její práce je téma paměti a umění ve veřejném prostoru. Publikace Manuál monumentu (2016), jejíž byla editorkou a autorkou koncepce, navázala na výstavu Místo monumentu v galerii VI PER, kterou Bartlová připravila kurátorsky. Projekt spojil reflexi současné tvorby pomníků pro veřejný prostor s praktickou příručkou určenou také politické reprezentaci, úřednictvu a zadavatelům veřejných realizací. Namísto izolovaného hodnocení formální kvality jednotlivých pomníků obrátil pozornost k mechanismům jejich vzniku: k veřejným soutěžím, odborným komisím, politickým zájmům, odpovědnosti zadavatelstva a způsobům, jimiž se prostřednictvím monumentů vytváří sdílená paměť. Také zde Bartlová postupuje od konkrétního uměleckého díla k infrastruktuře, která umožnila jeho vznik a určila jeho veřejné působení.
Hranice mezi kritickým psaním a přímou účastí na proměně uměleckého provozu zůstává v její práci záměrně propustná. Jako členka Spolku Skutek se dlouhodobě věnuje sociálním a ekonomickým podmínkám uměleckých profesí. V roce 2017 připravila společně s Johanou Lomovou brožuru Sociální postavení umělce/umělkyně, kurátora/kurátorky a kritika/kritičky, která prostřednictvím právní analýzy a ankety otevřela témata příjmů, důchodového zabezpečení, mateřství, daní nebo dostupnosti pracovních prostorů pro v titulu zmíněné profese. Je také součástí Feministických (uměleckých) institucí a v roce 2020 se podílela na kolektivní přihlášce deseti žen do výběrového řízení na vedení Národní galerie Praha. Návrh kolektivního řízení založeného na sdílení moci, péči, transparentnosti a férovém odměňování nebyl pouze symbolickým gestem, ale též pokusem převést principy feministické institucionální kritiky do konkrétní organizační struktury. Anežka Bartlová se rovněž zapojuje do iniciativy Nadšením nájem nezaplatíš a dlouhodobě sleduje vyjednávání o statusu umělce, o reformě grantového systému nebo o možnostech odborového organizování v kultuře.
Strukturální perspektiva je přítomná i v jejích recenzích jednotlivých výstav. Autorka se v nich věnuje formálním a instalačním kvalitám děl, současně se ale ptá, jaký obraz světa zprostředkovávají a komu umožňují promluvit. Mezi téměř stovkou jejích textů a článků publikovaných na Artalku v poslední době převažují právě komentáře ke stavu kultury a jejích institucí (série Kultura v krizi – komentáře ke statusu umělce nebo rozhovory s osobnostmi, jako je Maria Topolčanská, Alicja Knast či Marie Foltýnová). To ovšem neznamená, že by nepsala také o samotném umění a jeho tvůrkyních a tvůrcích. V textech o tvorbě Anny Hulačové, Julie Bény nebo Zsófie Keresztes propojuje konkrétní vizuální zkušenost s tématy ekologické krize, feminismu, tělesnosti, privilegií či vztahu lidských a mimolidských aktérů. Její psaní je přímé, argumentačně vyhraněné a místy prostoupené suchým humorem; neskrývá subjektivní pozici kritičky ani hodnoty, z nichž její soud vychází. Zároveň ale ani politické téma nepovažuje za automatickou záruku kvality. Sleduje, zda je společenská naléhavost skutečně nesena formou díla, jeho jazykem a schopností komunikovat také mimo okruh zasvěceného publika.
Od roku 2018 vyučuje v Centru audiovizuálních studií na FAMU, od roku 2023 zde působí jako odborná asistentka. Její profesní dráha ukazuje kritiku jako mnohovrstevnatou praxi: psaní o dílech, zkoumání historie oboru, spoluutváření formy a obsahu umělecko-kritických médií, předávání zkušeností i organizování projektů založených na solidaritě a přímé angažovanosti. Kritický text není pro Anežku Bartlovou posledním slovem proneseným po skončení výstavy, ale jedním z nástrojů, jimiž se vyjednávají podmínky budoucího uměleckého provozu.
